RSS

Obrazy z říše mrtvých

Kromě magnetofonových nahrávek existují i televizní nahrávky a fotografie (více viz. Foto – obrazy z onoho světa), kdy experimentátor zachytí, nahraje, nebo vyfotografuje různé obrazy (ve většině případů obrazy osob).  Jedná se o zrcadlení, kterého je možné dosáhnout, když se kamera namíří na obrazovku (kamera se postaví ve vzdálenosti dva až tři metry od obrazovky. Pak se propojí televize s výstupem UHF na videorekordéru, takže při reprodukci pásku je kvalitní obraz. Nahrávat se musí v černobílém režimu, aby se nestíraly obrysy. Pak se propojí kamera se vstupem pro videokameru na videorekordéru, namíří se kamera na monitor a zapne se video). Kamera do určité míry snímá sebe samu a vyvolává na matnici obraz, který dále nahrává stále se zmenšující videokamera.

Tento efekt popsal fyzik Douglas R. Hofstadter ve své mezitím už slavné knize Godel, Escher, Bach jako “smíšenou obrazovku”, kterou používal pro názorné srovnání s nekonečností. V jeho knize je uvedeno: Existuje určitý počet vzájemně spojených kopií obrazovky, které se neustále zmenšují. Když na monitor namířím kameru, pak se mi objeví samotná obrazovka i to, co na ní právě je – a pak další obrazovka s předchozí i s tím, co je na obou, a následující, která shrnuje předchozí dvě a přidává třetí. Dále připomíná: Zatímco si hrajete s objektivem a dalšími přeřaďovači, objeví se mnoho podivuhodných a vzájemně propletených obrazů: vířící spirály, které připomínají galaxie, kaleidoskopické květinové tvary a různé další vzory. Pak se na obrazovce objeví pulsující vzorek květinových listů. Odkud tohle pulsování pochází? Televizor ani kamera se přece nepohybují.
V Hofstadterově bestselleru na to jeden z hrdinů odpovídá: Občas je možné navodit vzory, které se rytmicky proměňují. To vyplývá z toho, že mezi okamžikem, kdy kamera něco “uvidí”, a okamžikem, kdy se to promítne na obrazovce, existuje určité zpoždění – přibližně jedna setina sekundy. Máte-li tedy padesát na sobě navrstvených obrazů, vyplývá z toho časové zpoždění půl sekundy. Když se na monitor dostane nějaký pohyblivý obraz, například dáte-li před kameru prst, hlubší obrazové vrstvy potřebují určitý čas, aby to zjistily. Toto zpoždění se pak vine celým systémem jako optická ozvěna. A když je všechno nastavené tak, aby tato ozvěna nezanikla, je možné spatřit pulsující vzory.

Klaus Schreiber o obrazech tvrdí: nebožtíci samozřejmě nevypadají na onom světě tak jako na videozáznamech. Jsou to přece duchovní bytosti bez hmotného těla. Předpokládám, že si berou s sebou své astrální tělo, které nás obklopuje již zde na Zemi. Astrální tělo je ochranná schránka našeho vědomí a naší jedinečné duše. Abychom však mohli mrtvé slyšet a vidět, vytvářejí svou energií hlasy a obrazy na magnetických nosičích. Zobrazují přitom své portréty tak, jak vypadali během pozemského života”
Tímto možným vysvětlením daného fenoménu naformuloval tezi, kterou s oblibou používají i spiritisté a esoterikové: Onen svět je pouze duchovní projekce. Každý člověk, který tam přechází, se sám přizpůsobuje nové rovině vědomí.

Schreiber dospěl na základě svých pokusů ke dvěma druhům obrazů. Nazývá je strukturované a nestrukturované.
Strukturované obrazy
- získává je z velmi dlouhých frekvencí systému. Tyto frekvence nahrává pomocí videorekordéru. Na základě intuice a bohaté zkušenosti sleduje pohybující se tvary na obrazovce. Jakmile rozezná náznak nějakého obličeje, zastaví videopřehrávač. Obličej je mnohdy patrný jen na zlomek sekundy. Pak přetočí pásek trochu nazpět a krok za krokem hledá ony vzácné obrazy, které dohromady vytvořily přízračný obličej. Nejlepší z těchto dílčích sekvencí na monitoru zastaví a znovu je natočí kamerou a druhým videopřehrávačem. I tento druhý videofilm potom prohledá, zda obsahuje obraz, který by bylo možné použít pro další zpracování (1500 sekvencí za jednu minutu natáčení). Je-li takový obraz nalezen, Schreiber ho znovu na monitoru zastaví a natočí kamerou. Tento proces se opakuje osmkrát, až se už obraz nedá vylepšit. To, že je hotový, znamená, že bylo dosaženo jeho optimální kvality, protože při dalším případném zpracování by se opět začal zhoršovat (jak je to obecně známé u všech videonahrávek).
- dospěl k hodnotným výsledkům i alternativním použitím fotografických metod. Opakovaným nahráváním záběrů a sekvencí z obrazovky pomocí videokamery se synchronizační signály na videokazetách výrazně zhoršily a ani ten nejlepší videorekordér nedokázal obraz patřičně ustát. Diapozitiv pořízený z monitoru ovšem takový fixní bezvadný obraz pro další zpracování samozřejmě dodal.
Nestrukturované obrazy
- ty Schreiber získal rovněž z frekvenčního systému. Občas se stalo, že se na obrazovce objevilo krátké, stěží postřehnutelné kmitnutí. Když pásek zastavil a krok za krokem prozkoumal, většinou se ukázalo, že jde o nestrukturovaný obraz. Tyto obrazy jsou už samy o sobě tak zřetelné, že jejich další zlepšování pomocí opakovaného nahrávání prakticky není možné.

Všechny výše popsané nahrávací metody mají jedno společné: je to vlastně nabídka energie v uzavřeném nerovnovážném okruhu. V tomto stavu může  být struktura této energie, to znamená její frekvence a amplituda, modifikována s minimálním vynaložením dodatečné energie.

 

Klaus Schreiber při své práci

 

Zde je pár ukázek obrazů zachycených K. Schreiberem.
Vlevo: obličej herečky Romy Shneiderové, tak jak vypadala přibližně ve svých pětatřiceti letech.
Vpravo: Bavorský král Ludvík II. – zemřel záhadným způsobem ve věku čtyřiceti let. Jeho historická role je dodnes sporná.
Uprostřed: tvář ženy jejíž totožnost se doposud nepodařilo odhalit.
K. Schrebirer tedy nezachycoval pouze známé osobnosti, ale i tváře lidí, které vůbec neznal a dodnes se nepodařilo zjisit o koho se jedná, zda jsou to lidé ze “záhrobního světa”, nebo jde o živé lidi.

Romy SchneiderováLudvík II.

Tvář neznámé ženy

Leave a Reply

You must enable javascript to see captcha here!
IMPORTANT! To be able to proceed, you need to solve the following simple math (so we know that you are a human) :-)

What is 5 + 12 ?
Please leave these two fields as-is: