RSS

Věda v aktech X

Věda v aktech X – Michael White
Podle jedné současné zprávy každý šestý věří na strašidla a každý čtrnáctý tvrdí, že strašidlo na vlastní oči spatřil. Otázkou však je, co si pod tím slovem představujeme? Strašidla víc než jiné paranormální jevy vzbuzují spoustu pocitů od hrůzy po chladný úsměv a pro mnohé jsou na krajním konci přijatelných nadpřirozených podivností. Hlavní příčinou skepse je to, že až na několik řídkých případů pokládají ti, kdo v ně věří, strašidla za duchy mrtvých. K tomu, abychom to připustili, musíme předpokládat, že lidé mají duši a že duše přežívá smrt. Nadto musíme připustit, že se duchové z nějakých důvodů vrací do světa živých, což předpokládá pevné pojítko mezi tímto a oním světem, proč jinak by se mrtvý měl starat o to, co se děje zde a nyní?
Všechny z těchto kroků při přijetí představy, že strašidla jsou něco jiného než halucinace nebo hra světel, sebeklam nebo podvod, znamenají, že musíme odvrhnout všechny vědecké knihy napsané za posledních tři sta let. Předpokládá to rovněž, že my jakožto jedinci jsme mnohem důležitější než nám říká každodenní zkušenost, a že máme osobnost, která přežívá fyzickou smrt, a pak se podílí na všedních dramatech naší pozemské existence.
Přes tyto kritiky jsou duchové pravděpodobně nejstarší a nejtrvalejší okultní vírou a objevují se v téměř všech kulturách a dobách. Podle legend mohou šamani kmenových kultur působit jako pojítka, jejich prostřednictvím mohou živí a mrtví komunikovat. Staří Egypťané zaznamenali cestu člověka, který vyšel za hranice tohoto světa ve své Knize mrtvých, a v naší vlastní kultuře nalézáme spoustu přízraků, duchů a navštívení v Bibli. Avšak dosud nikdo nepřinesl nevyvratitelné důkazy o tom, že duchové jsou nadpřirozené entity, a nikdo nemůže přijít s uspokojivou teorií spojující zjevení s duchy zesnulých.
Vzhledem k tomu se musíme obrátit k vědě, aby nám poskytla racionální a logickou analýzu, co jsou to duchové a jak se stalo, že jsou tak zakořeněni v našem podvědomí jako druh.

První analytická studie o strašidlech byla vydána koncem devatenáctého století horlivou skupinou badatelů paranormálna, nazývající se Společnost pro psychický výzkum (SPV). Skupina se zformovala kolem tří vědců z cambridgeské Trinity College a vzala si za cíl studovat tehdy narůstající vlnu spiritismu za použití čistě vědeckých metod. Nejaktivnějšími členy byli Frederic Myers a Eleanor Sidgwicková, která napsala několik vědeckých knih o paranormálních jevech a pomohla uskutečnit tisíce testů a průzkumů odhalujících lež a podvody. Do konce století společnost shromáždila 11000 stran zpráv, které později shrnula do dvou důležitých knih, Fantasmata žití a lidské osobnosti a Přežití tělesné smrti.
Záhy se zjistilo, že přízraky lze rozdělit do tří odlišných kategorií (duchové, kteří se zjevují jednotlivci. Duchové, kteří se zjevují několika lidem zároveň a přízraky lidí, kteří ještě žijí, tzv. krizová zjevení).
Většina duchů se zjevuje jednotlivcům téměř bez vyjímky v noci nebo ve tmě a mají jen nepatrný nebo žádný kontakt s okolím. Případů takových prostých přízraků bylo bezpočet, neexistuje však důkaz, že jde o mrtvé vědomě se snažící komunikovat s živými. Navíc fotografie přízraků se bez vyjímky ukázaly být podvrhy nebo zcela normální hry světel nebo fotografické anomálie.

Frederic Myers definoval strašidla jako projevy trvalé osobní energie nebo toho, že nějaký druh síly je vykonáván po smrti a je nějakým způsobem spjat s osobou už dříve na zemi známou.
To je čistě empirická definice a málo uspokojuje ty, kdo věří, že strašidla jsou duchové mrtvých. Vyplývá z ní, že možná existují nějaké přirozené mechanismy, jimiž se energie nějaké události nebo osoby může projevit na prostředí, a je zajímavé zjištění, že některé případy přízraků vykazují společné charakteristiky. To by mohlo této myšlence dodat váhy, aniž by bylo třeba hledat nadpřirozenou příčinu.
První, čeho si člověk na strašidlech povšimne, je, že se zdají být pozoruhodně prostoduchá. Jak poznamenal spisovatel Collins Wilson: “….. sklon potloukat se na místech, která znají v životě, vypadá jako ekvivalent slabomyslnosti projevující se ve světě duchů, …. člověk má pocit, že by měla mít na práci něco lepšího”
Prosté přízraky obvykle provádějí základní soubor pohybů (a občas zvuků) ve velmi omezeném rozsahu. Zdá se, že jsou nějakým způsobem spjaty s určitými budovami nebo dokonce místnostmi – například chodí po chodbě nebo přes pokoj – a mnohé se ukazují pouze v určitém čase za určitých zvláštních podmínek.
Jedním příkladem z tisíců takových případů je Silvestrovská jeptiška. Tento duch byl poprvé pozorován v roce 1930 v dívčí škole v Cheltenhamu, kde na Silvestra vychovatelka a ředitel školy spatřili jeptišku v sedící poloze na okraji školního hřiště. Nikde v sousedství nebyla židle. Na Silvestra následujícího roku viděli tutéž ženu v téže pozici.
Cynici naznačovali, že shoda dat neříká nic jiného, než že si školní sbor asi dal silvestrovský tuplák, ale má to některé zajímavé aspekty, stejně jako většina podobných případů, na které se rovněž hodí definice Fredercika Myerse. To zjevení vůbec nezapadalo do moderního prostředí a zdálo se, že si vůbec není vědomo přítomnosti pozorovatelů. Jeptiška seděla na židli ve svém vlastním čase, pravděpodobně v místnosti, která už dávno neexistovala, a patrně šlo o nějaký druh zpožděného obrazu, nepatrný, izolovaný segment nějakého dávného děje.
Představte si, jak by se divil člověk, který nikdy neslyšel o filmu nebo o videu, kdyby mu ukázali záznam někoho, o kom ví, že je mrtev. Muselo by se mu prominout, kdyby se domníval, že vidí ducha, a že je schopen připustit, že je to pouhý mechanicky reprodukovaný obraz, teprve když se mu celý proces vysvětlí.
My bohužel neumíme vysvětlit, jak by se daly udělat a přehrávat záznamy obrazů bez přístroje, jako je televizní kamera nebo videopřehrávač, ale taková idea byla nasnadě od nejstarších dob SPV.
Koncem minulého století se předpokládalo, že mohla být pořízena nějaká forma fotografie scény nebo osoby a později nějak promítnuta. Když se stal populárním film, bylo logické upgradovat technologické srovnání a předpokládat, že byl nějakým způsobem pořízen filmový záznam, který byl později přehráván. Dnes uvažujeme o videu, ale jak by k tomu mohlo dojít?
Všechny formy záznamů spočívají v otisku na specifickém médiu. Fotografie vzniká, když světlo aktivuje chemikálie k podnícení chemických reakcí, které vytvoří barevnou odliku. Tímto způsobem pořízená reprodukce původní scény se přemění v negativ a reprodukuje na speciálně upravený papír. Hudební zápis se dělá vytvořením série velmi specifických vzorů na plastickou desku. Když jehla přejíždí těmito vzory nebo rýhami, reprodukuje se původní zvuk.
Jak zlepšujeme svou technologii, prostředky, jakými se dosahuje přenosu a vyhledání informace se mění, ale základní princip je týž. U CD se záznam na desce čte pomocí citlivého laseru, videopřehrávač čte vzor na pásku, produkovaný přesuny v materiálu pásku, citlivém na elektromagnetické pole. Parapsychologové předpokládají, že tento způsob přenosu a vyhledávání lze aplikovat i k výkladu zjevování duchů.
Toto srovnání je však problematické ve dvou směrech. Zaprvé se zdá, že nebylo žádné zařízení, kterým by se to dalo udělat. Za druhé pak se v mnoha případech zdá, že uchovaná energie je spjata s lidskými emocemi.
Nadšení stoupenci této teorie navrhují celou řadu způsobů, jak by samo okolní prostředí mohlo sloužit jako záznamové zařízení. Jedna z takových představ je, že budovy (nebo spíš materiál užitý ke stavbě zdí) obsahují chemické látky, které mohou přijímat a uchovávat obrazy, a dokazovalo se, že stavby obsahující neobvyklé množství křemene jsou nejčastějšími jevišti toho druhu zjevení.
Při úvahách o materiálu fungujícím jako médium uchovávání a přehrávání musíme brát v úvahu také energetickou spotřebu takového systému. Fotografie se liší od filmu tím, že je pouze statická. Duchové se bez vyjímky pohybují (i když někdy ve velmi úzkém rámci), takže v prostředí musí být něco, co vyvolává mechanický efekt. Použijete-li videopřehrávač nebo třeba pouhou promítačku na kliku, vždycky je zapotřebí energie, aby vznikl pohyblivý obraz. Zdi se obvykle nepohybují, takže musíme hledat nějaký jiný způsob vytváření pohyblivého obrazu.
Jedna možnost je, že energii dodává pozorovatel. Popřípadě by mohly uchovaný obraz vyvolat neobvyklé atmosférické podmínky. Společným rysem zjevením duchů je náhlý pokles teploty bezprostředně před zjevením. Uvažovalo se o tom, že k vyvolání a promítnutí uchovávané informace se přebírá energie z prostředí. Další možností je, že se na projekci podílí několik zdí, podobně jako holografický obraz je sestrojen ze souboru dvourozměrných záznamů promítnutých na sebe.

Druhým pozoruhodným aspektem tohoto systému je sepjetí s lidskými emocemi. Jeden doklad pro to, že duchové jsou přehrávkami dějů, říká, že původní obraz se vytváří ve specifické oblasti časoprostoru v okamžiku intenzivní emocionální aktivity.
Pro tento názor mluví fakt, že přízraky často představují nějakou mimořádně dramatickou scénu nebo traumatickou osobní událost. V jednom takovém případě je řeč i o ženě jménem Elizabeth Dempsterová, která se přestěhovala do bytu v Londýně a bezprostředně nato začala pociťovat něčí skličující, smutnou přítomnost. Ve snaze rozptýlit morbidní atmosféru vyzdobila byt světlými barvami. A v té době se jí v ložnici začala zjevovat podoba truchlící ženy oblečené ve viktoriánském stylu. Když zkoumala historii toho domu, zjistila, že brzy po dostavění v něm bydlela jakási Italka s manželem. Ta, kdy se dozvěděla, že její manžel byl náhle zabit, Zavřela se v ložnici a zůstala tam, dokud nezemřela hlady a zanedbáním.
Jiným příkladem zjevení, o kterém stoupenci předpokládají, že je spjat s emocionálním šokem, jsou strašidelné bitevní scény. Ty se někdy objevují v určitých dnech, zejména když jsou vhodné vnější podmínky. Takové strašidelné bitvy často vidí několik lidí zároveň a mohou být doplněny zvukovými efekty a dokonce i pachy.
Známá zpráva ze sedmnáctého století hovoří o skupině pastýřů, kteří tvrdili, že byli svědky opakování bitvy u Edgehillu. To bylo jedno z rozhodujících střetnutí anglické občanské války v roce 1643, kdy bylo brutálně zabito 500 mužů na malém území během několika hodin.
Jak však by bylo možno zaznamenat pocity v takovém médiu, jako je budova, nebo – v případě bitevní scény – jen vzduch?
Přívrženci se odvolávají na představu, že energie produkovaná v mozku se dá přenášet, a předpokládají, že během mimořádně traumatických událostí produkuje mozek neobvyklé typy mozkových vln a je schopen projekce této energie.
Lidé ovšem ve chvílích traumatu nebo emocionální tísně produkují neobvyklé vzorce mozkových vln, ale i v tom případě je energie vyvolaná vzruchem o mnoho řádů slabší, než aby mohla nějak působit na materiální svět. Možná však by se dalo uvažovat o tom, že kombinovaná energie stovek tisíců lidí umírajících zároveň by mohla vytvořit jakousi formu, která se vtiskne do prostředí.
V Hongkongu je největší počet strašidel hlášen v budovách, které byly během druhé světové války obsazeny, a z nich zejména v těch, v nichž byli umučeni čínští vězňové. Druhá největší populace strašidel ve městě je zaznamenána v nemocnicích. Ale kdyby lidé byli schopni vtisknout své emoce do prostředí, proč v Hirošimě nebo v Nagasaki nestraší zjevení tisíců lidí, kteří také zahynuli v téže chvíli? Proč není Bergen-Belsen nebo Dachau oblastí, v níž se dají denně vidět intenzivní projekce? mohlo by to být tím, že na těch místech nebyly v té době vhodné podmínky k zachycení těch výjevů nebo že dnes nejsou vhodné podmínky k jejich přehrání? Jednou odpovědí by mohlo být, že v případě atomového bombardování Japonska energie uvolněná při explozích zabila nejen tisíce lidí zároveň, ale zastavila i mechanický proces, jímž se obrazy dají uchovávat.
Variaci na téma uchovávání a přehrávání obrazů předkládají někteří moderní badatelé v oblasti paranormálna. Lovec duchů Andrew Green, který se dostal na titulní stránky novin v roce 1996, kdy byl pozván, aby nalezl ducha spatřeného několikrát v Royal Albert Hallu, tvrdí, že duchové jsou projekce stvořené samými pozorovateli.
Domnívá se, že duchové jsou “formou elektromagnetické energie mezi 380 a 440 milimikrony infračervené části světelného spektra. Kdyby mi někdo řekl, že moje žena byla zavražděna, tento druh informace mne do krajnosti šokuje. Představím si ji v mysli. A tento obraz se přenese tam, kde jsem ji naposledy spatřil. Může to být o padesát mil dál nebo nahoře v ložnici, na tom nesejde, a ten obraz tam zůstane viset, dokud jej někdo jiný nesebere.”
Podle této úvahy jsou duchové telepatické projekce, čímž se znovu dostáváme k problému energie potřebné k vytvoření takového obrazu nebo k přenosu potřebné informace k dalšímu jedinci, který ten obraz spatří. A dále je tu fakt, že by se duch dal vidět pouze tehdy, kdyby ještě žil někdo, kdo tu osobu znal, a byl schopen projekci vytvořit.
Odmítneme-li představu, že duchové jsou buď záznam nebo projekce, musíme se zamyslet nad omezeným počtem jiných možností, z nichž některé by se na první pohled mohly zdát zřejmé. Jeden z originálních badatelů v oblasti paranormálna, Eleanor Sidgwicková z SPV, sestavila seznam běžných vysvětlení duchů, která je vždy třeba uvážit dříve, než se začneme zabývat nevysvětlitelnými podněty. Seřadila je takto: 1) podvod, 2) přehánění nebo neodpovídající popis, 3) iluze, 4) mylná identifikace, 5) halucinace.

Podvody bujely koncem minulého století, kdy SPV zahájila svou činnost. Spiritistická horečka začala už dříve a stala se kvetoucím odvětvím domáckého průmyslu se stále rostoucím počtem médií a spiritistů ochotných ostříhat rouno těm, kdo se nechají. Zájem o ni překračoval hranice společenských tříd a vzbuzovala povrchní pozornost umělců, spisovatelů a zvědavých učenců. Charles Darwin se jednou zúčastnil seance s jinými kolegy vědci, akademiky z Cambridge a spisovatelem Georgem Elliotem, ale odešel z ní skeptičtější než před tím.
V novější době došlo k několika známým podvodům. Nejstrašidelnější dům v Anglii, Borleyská fara v Essexu, která do základu vyhořela roku 1939, byla prý dějištěm zhruba 5000 paranormálních událostí během několika málo let. Proslavila se tak, že Harry Price, badatel v oblasti paranormálna, budovu prozkoumal a napsal o ní bestseller s názvem Nejstrašidelnější dům v Anglii (vyšel 1940). Během 50.let SPV prozkoumala Priceova tvrzení a odhalila, že byla všechna zcela vymyšlena.
Jiným příkladem je Amityvislký dům hrůzy v Amityvillu ve státě New York, o kterém byla napsána známá kniha a natočen hollywoodský hororový film. Celou historii si z čistě komerčních důvodů vymysleli tehdejší majitelé George a Kathy Lutzovi a advokát William Weber.
V devatenáctém století byl spiritismus výnosný stejně jako dnes úspěšné švindlování při paranormálních vystoupeních. Lidé chtějí věřit, chtějí hovořit se svými milovanými zesnulými, a před příchodem televize a virtuální reality byli mnohem přístupnější a spíše ochotní za to platit. Jednou z funkcí akademicky zamýšlené SPV bylo odhalovat podvody a během druhé poloviny minulého století došlo dokonce k procesům a testům na svobodě na základě posudků vypracovaných za spolupráce skupin, jako byla SPV.
Dnes se podvody na duchařské činnosti podílejí jen malým procentem a vylepšená technologie zpravidla zjevné klamy snadno odhalí, ale přehnané a neadekvátní popisy tvoří značné procento případů zjevení. Svědek často mluví pravdu, avšak svůj zážitek neúmyslně špatně pochopí anebo se stane obětí optického klamu. Strach dokáže člověka vyvést z míry a iluze ve stresu jsou překvapivě časté. Jestliže osamělý svědek vidí něco, o čem se domnívá, že je to duch, ve špatném osvětlení nebo za neobvyklých podmínek, lze mu často odpustit, když si špatně vykládá, co jeho oči sdělily jeho mozku.

Avšak nejzajímavější ze všech takzvaných triviálních vysvětlení strašidel je halucinace, a mnozí badatelé, ať už jsou to nadšenci pro okultno nebo empiricky naladění skeptici, uznávají, že se tím dá vysvětlit většina zjevení.
Halucinace je intenzivně studovaný psychický stav, který je překvapivě rozšířený. Jeden z nejdůležitějších souborů dat, která na přelomu století sebrala SPV, je průzkum provedený u 17000 osob, aby se zjistil výskyt halucinace. Zjistilo se, že 2300 dotázaných někdy v životě halucinaci zažilo, a podle moderního průzkumu mezi americkými vysokoškoláky 70% z nich tvrdilo, že měli v bdělém stavu sluchové halucinace, tj. že slyšeli hlasy.
Psycholog Ronald K. Siegel ve své knize Oheň v mysli o halucinacích řekl: v minulosti se na halucinace často hledělo jako na něco, co se týká výhradně duševně chorých. Díky výzkumu a případům, popsaným v této knize, začínáme chápat, že je může mít kdokoli. Povstávají z běžných struktur v mozku a nervovém systému, z běžných biologických dějů a běžných reakcí mozku na stimulaci nebo deprivaci. Výsledné obrazy mohou být bizarní, ale nikoli nutně bláznivé. Spočívají prostě na obrazech uložených v našich mozcích. Jako fatamorgána ukazující nádherné město na širých pláních oceánu nebo pouště, i halucinativní obrazy jsou ve skutečnosti odrazy reálných předmětů lokalizovaných jinde.
Nejběžněji bývají duchové pozorováni v noci, obvykle těsně před spaním. Duch v nohách postele je tématem pověstí a hlavním předmětem Hammerových hororových filmů, je však pro to mnoho rozumných důvodů. Jak se tělo přepojuje z volního nervového systému (který nám umožňuje fungovat v každodenním životě) na mimovolní nervový systém, zpravidla prožíváme to, čemu se říká hypnagogické halucinace. Jedním jejich výkladem je, že se naše “dráty překříží”, mozek je na chvíli zmaten přechodem z jednoho režimu na druhý a obrazy se vynořují buď z hloubi vědomí paměti nebo z podvědomí. To je, jak se předpokládá, příčinou velké většiny přízraků.
Tyto vize nebo halucinace mohou vypadat velice reálně a mohou být doprovázeny zvukovými vjemy a dokonce pachy. Podobnou zkušeností je chození ve spánku. Mnozí lidé zakusili někdy podivný zážitek, že se náhle octli v koupelně nebo před zhasnutou televizní obrazovkou v obývacím pokoji. Tyto zážitky vypadají v té chvíli někdy velice reálně, ale do následujícího rána se na ně většinou docela zapomene.
Jiná běžná forma halucinace související se spánkem je to, čemu se říká hypnopompická halucinace a dochází k ní, když se probouzíme. I ta je důsledkem přepínání nerovových systémů, tentokrát z mimovolního do volního, a má možná na svědomí velký počet zjevení.
Jak hypnagogická, tak hypnopompická halucinace se stala známou jako přízrak stopaře. Od samého počátku automobilového věku stále častějším fenoménem v duchařské mytologii jsou řidiči, kteří spatří duchovité postavy na kraji silnice. Tato vidění se často vyskytují na úsecích silnice, která byla v minulosti dějištěm zvlášť drastických neštěstí anebo jsou v kraji známa jako časté výskytiště strašidel. Někdy řidiči dokonce hlásí, že srazili člověka, cítili, jak spadl pod auto, a když v panice zastavili a šli se podívat, co se stalo, spatřili jen prázdný asfalt.
Ještě dramatičtější vyprávění hovoří o řidičích, kteří se postarali o člověka, o kterém věřili, že ho srazili, přikryli ho prostěradlem, a pak, když přijela policie, zjistili, že tam nikdo není.
Takovým příhodám je možno se smát, prohlašovat je za podvod, a není vyloučeno, že velká část z nich jsou skutečně vědomé lži, ale v některých případech by mohly být zařazeny mezi hypnagogické nebo hypnopompické halucinace. Řidiči občas usnou za volantem a je zcela možné, že mohou mít halucinace, když ztrácejí vědomí nebo se náhle probudí. Tyto mozkem produkované vidiny jsou pak zesilovány působením prostředí, individuálními okolnostmi. Osamělá jízda po úzkých venkovských silnicích ve tmě může vzbuzovat v mysli sugestivní obrazy a rychlá jízda zdánlivě nekonečným úsekem jednotvárné dálnice působí často takřka hypnoticky.
Příbuzným jevem jsou krizové přízraky, kdy pozorovatelé cítí přítomnost někoho, koho buď dobře znají nebo kdo je na pokraji smrti. Existuje mnoho dokumentovaných případů, kdy se lidé domnívali, že vidí obrazy blízkých příbuzných nebo přátel, kteří byli v té chvíli v kritické situaci (často bezprostředně před okamžikem smrti). Edmund Gurney, Fryderic Myers a Frank Podmore ve své knize Fantasmata života dokumentovali 701 případů zjevné krizové projekce a připustili, že některé z těchto případů nedokáží vysvětlit.
Stoupenci paranormálních výkladů strašidel a přízraků předpokládají, že krizové přízraky jsou způsobeny jistou formou nouzové nebo krizové telepatie, že v okamžiku smrti je lidský mozek schopen vyslat obraz nebo zprávu o své situaci, snad jak poslední pokus o záchranu. Je však také možné vidět takové jevy v daleko prozaičtějším světle.
Zaprvé existuje silná možnost halucinace. Vypravěč příběhu o krizovém zjevení mohl např. prožít alkoholem vyvolanou hypnagogickou halucinaci.
Alternativní výklad tohoto a mnoha jiných případů krizových zjevení je, že lidé mají podvědomé ponětí o nějaké události, ale potřebují halucinaci k tomu, aby ta informace pronikla do jejich vědomé mysli. Nejobvyklejší příčinou takové zábrany je strach a pocit viny. Tyto emoce mohou přimět vědomou mysl, aby nějakou situaci neanalyzovala nebo o ní přemýšlela, a mozek se pak musí uchýlit k profiltrování této informace alternativním systémem, v němž nenarazí na stejný odpor.
Poslední vysvětlení halucinací projevujících se jako krizové vidiny je myšlení podle přání nebo pohodlné myšlení. Je-li toto původcem, říká se takovým vizím halucinace vyvolané potřebou.

Většina lidí doufá, že je nějaký posmrtný život, a mnozí, zejména takoví, kteří si připadají nejistí nebo mají strach, mohou tu touhu prožívat tak silně, že si na podporu svého přání vyvolají svědectví. Pro ně je duch důkazem posmrtného života a jejich podvědomé přesvědčení je zmocněno vyvolat přiměřený obraz. V jiných situacích si lidé mohou představovat, že jsou navštěvováni útěšnou, laskavou postavou, která je buď varuje před hrozícím nebezpečím nebo je povzbuzuje před nějakým obtížným činem.

Zcela jiným typem vidin je strašení, zejména činnost poltergeistů. Strašení je obvykle pozorováno několika lidmi a zahrnuje celou řadu zdánlivě nadpřirozených činností – zhmotňování a odhmotňování předmětů, zvuky, pachy a v řídkých případech násilné, dokonce život ohrožující události.
Když skupina lidí svědčí o témž souboru zážitků, je velmi obtížné je vysvětlit jako halucinace, podvod nebo jiný přirozený proces. Ale mnohdy, když se to prozkoumá do dostatečné hloubky, se ukáže, že příčiny jsou daleko prozaičtější.
Prvním krokem při každém zkoumání je vyloučit přirozené zvuky a pachy. To dá někdy hodně práce a nadšenci pro okultní vysvětlení radostně sestavují seznamy případů, u nichž po měsících pátrání nebyla zjištěna žádná přirozená příčina. Tyto případy jsou vzácné a nedokazují nadpřirozenou aktivitu, ukazují prostě, že badatelé nevyšetřovali dost pečlivě.
Když byly vyloučeny podvody, přirozené příčiny a iluze, můžeme se opět obrátit k halucinacím. Je to sice překvapující, ale skupina jednotlivců může vidět stejné vsugerované obrazy. Tomuto jevu se říká masová halucinace a vzniká tak, když je jeden ze skupiny silnější osobnost než druzí a vsugeruje jim nějakou představu, kterou pak ostatní přijmou. Tím se vysvětluje mnoho případů strašení, při nichž jeden z rodičů (nebo v řídkých případech některé z dětí) bezděčně vnutí celé rodině nějakou myšlenku, načež se všech společně zmocní strach a úzkost.
Nadšenci pro okultno tento názor přijímají a přidávají k němu nadpřirozený prvek vytvářející to, co nazývají teorií nakažlivé halucinace. Ta předpokládá, že jeden ze skupiny má halucinaci, která je potom telepaticky předána ostatním. Avšak psychologové pokusem dokázali, že takový výklad je ve skutečnosti zcela zbytečný. Sejde-li se správná směsice osobností v atmosféře vnímaného nebezpečí a strachu, halucinace stvořená jednou silnější osobností je dosti nakažlivá, aby se přenesla na ostatní, aniž by byla nutná telepatie.
Poslední vysvětlení poltergeista, které podporují i někteří nadšenci pro okultno, je myšlenka, že emocionální vzrušení v lidech se může promítnout v dramatických fyzických jevech. Teorie předpokládá, že se do emocionálně náročné situace produkuje dostatek psychické energie k posouvání nábytku a nebo přehazování věcí z jednoho kouta místnosti do druhého.
Energie k tomu potřebná je řádově mnohonásobně větší než ta, která vzniká v lidském mozku, a je tedy podle známých fyzikálních zákonů zcela vyloučené ji vyvinout. Méně problematický výklad by mohl být takový, že člověk, který je pramenem halucinace, implantuje obrazy do myslí svědků. Ani v tomto případě není zapotřebí telepatie. Pakliže tvůrce představy je dosti silná povaha, může dokázat vnutit halucinaci ostatním svědkům. Může být dokonce s to, pokud jde o nějakou násilnou činnost, přesvědčit je, že skutečně cítí bolest jako kdyby utrpěli bodnutí, popáleniny či pohmožděniny.
Jak se ukázalo, aktivita poltergeistů se častěji soustřeďuje kolem dětí a dospívajících než kolem dospělých, konkrétně bývají jejich zdrojem obvykle dívky v pubertě. To vedlo některé okultisty k myšlence, že hormonální a emocionální nevyrovnanost zesiluje v těchto mladých ženách psychokinetické schopnosti. Logičtějším vysvětlením by mohlo být, že v době, kdy je jejich tělesná a mozková chemie v rozbouřeném stavu, mohou být schopny vyvolávat halucinace v lidech kolem sebe sugescí a emocionální manipulací. Matky ve vysoce stresové situaci díky stále větším starostem o své dorůstající dcery mohou být zvlášť sugestibilní, zejména v případě, byla-li myšlenka, že jejich domov je navštěvován strašidly, v jejich mysli už zaseta.

Při nejmenším sto let se lidé věřící v paranormální původ strašidel a přízraků snaží nalézt jasné důkazy pro svá tvrzení. Během devatenáctého století se díky zaujetí pro média a spiritismus podařilo přesvědčit velký počet lidí, že duchové jsou nadpřirození, a popularita seancí poklesla teprve v době, kdy skeptici mnohé z provozovatelů usvědčili z podvodu.
Fotografické důkazy jsou rovněž slabé. Většina příkladů, které pronikly do lidové kultury, vypadá jako pantomimičtí duchové s prostěradly kolem svých spektrálních hlav. Ty, které nepředvádějí rytíře v plné zbroji nebo démonická stvoření s hmyzíma očima ukazují něco, co vypadá jako kazy na negativu – pronikající světlo nebo optické aberace.
Zarážející jev, o kterém se tvrdilo, že je důkazem nadpřirozeného původu duchů je fenomén elektronického hlasu (EVP). To je pojmenování procesu, při němž zápisy v pozadí zdánlivě vydávají zvuk mluvící mrtvé osoby.
Tento jev poprvé upoutal pozornost veřejnosti roku 1920, když v říjnovém čísle časopisu Scientific American vyšla stať o známém vynálezci Thomasu Edisonovi. Edison v ní prohlásil, že pracuje na přístroji, kterého by bylo možno použít ke komunikaci s mrtvými.
Většina současníků byla toho názoru, že jde o projev vynálezcovy senility, a oficiální věda jeho myšlenky ignorovala. Nepřekvapuje, že do své smrti v roce 1931 slibovaný přístroj nedokončil, ale o několik měsíců později americký psychik jménem Attila von Szalay tvrdil, že slyšel hlas svého zesnulého syna, a později jej zachytil na gramofonovou desku 78řádek/min. O tři desetiletí později švédský operní pěvec Fredrich Jurgenson si přehrával kazetu s ptačím zpěvem a zdálo se mu, že zaslechl v pozadí lidské hlasy hovořící norsky.
Brzy na to následovali Edisona, von Szallaye a Jurgensona další a o tomto jevu začaly vycházet knihy. Nejznámější z nich je Breakthrough (Průlom) vydaný v roce 1971, který dokumentuje víc než 70000 zápisů, z nichž mnohé byly pořízeny naladěním rádia mezi stanice a zapisováním bílého šumu.
Pro vědce není snadné akceptovat názor, že tyto zápisy přinášejí poselství ze světa duchů. První a nejvíce nasnadě je výtka, že interpretace zápisů je naprosto subjektivní. Různí posluchači slyšeli na páscích různé věci. Pouze když nějaká silná osobnost trvá na tom, že některý hlas hovoří konkrétním jazykem a říká něco, co pokládá za srozumitelné sdělení, začnou ostatní slyšet totéž.
Za druhé je to fakt, že lidé mají, jak se zdá, zabudovaný sklon (a v mnoha případech potřebu) nalézt řád v chaosu. O tom se předpokládá, že je to hluboce zakořeněný nástroj přežití, schopnost analyzovat a najít vzorec ve zdánlivě náhodných dějích. Tato schopnost umožňuje jedinci být lépe připraven na nepředvídané jevy – je to druh psychologické přípravy. Ukazuje to rovněž na instinktivní potřebu bezpečnosti: řád se rovná stabilitě, což znamená bezpečí. Ti, kdo slyší zřetelné hlasy mezi náhodnými signály a zápisy, klamou sami sebe z hluboké psychologické potřeby.
Třetí vysvětlení tohoto efektu nemá nic společného s lidskými subjekty, nýbrž je založeno na základním univerzálním zákonu – na teorii chaosu.

Chaotický systém je definován jako takový, který vykazuje citlivost na počáteční podmínky. To znamená, že nepatrná změna počátečního stavu identických procesů může vést k velmi odlišným konečným výsledkům. Například zrnko prachu plovoucí na povrchu dvou oscilujících vírů se chová chaoticky. Zdá se, že částečka se pohybuje náhodně a její kurs je stále nepředvídatelnější, ale cesty, po nichž se pohybuje v průběhu jednoho experimentu, budou rovněž velice odlišné v druhém experimentu v závislosti na počátečních podmínkách pokusu.
Chaos se dá pozorovat v každodenních situacích. Světové atmosférické systémy jsou chaotické, což dělá při předpovídání počasí notoricky známé potíže. Kapající kohoutek se chová chaoticky, a bylo vysloveno podezření, že se chaoticky chovají i globální finanční systémy, což znamená, že dlouhodobá spekulace je riskantnější, než se mnozí investoři domnívají.
Pojem chaosu si lze vizuálně velmi dobře představit na názorném příkladu, který se stal známým jako motýlí efekt. Ten říká, že chvění motýlích křídel v Anglii by mohlo v Austrálii způsobit bouři. Třebaže to zní fantasticky, je to možné, protože nepatrné víření vyvolané motýlími křídly je příkladem na změnu počátečních podmínek. Protože meteorologické systémy jsou na počáteční podmínky citlivé, tento nepatrný podnět může zesílit tak, že na konci dlouhého a složitého řetězu dějů může posléze vyvolat bouři na opačném konci světa.
Co však to má společného s hlasy duchů zachycenými na pásce? Jedním ze zarážejících rysů chaotického systému je, že v chaosu je rovněž řád. Ten, jak vědci věří, se projevuje tím, jak zdánlivě chaotický vesmír vyvrhuje ze sebe ostrovy řádu. Naše země, naše civilizace, my jakožto jedinci jsme možná všichni krátkodobou, místní anomálií v oceánu náhodně se přesouvajících částic, který známe jako pozorovatelný vesmír. Jak říká James Gleick ve svém celosvětovém bestselleru Chaos: “Nejjednodušší systémy, jak se teď zdá, činí prediktabilitě nejsložitější problémy. A přece v těch systémech spontánně vzniká řád.”
Bílý šum při ladění rádia nebo na pozadí záznamu ptačího zpěvu může vytvářet chaotický systém. Ale uvnitř chaosu mohou být prvky řádu, proměnlivé, prchavé fragmenty organizace. Když nějaký nadšenec, který věří v nadpřirozený původ duchů, naslouchá těmto výkladům, vybere si možná momentální útržky řádu a rozvede je v koherentní, přesto však imaginární věty.

Duchové jistě existují, není však žádný důkaz že by nějaká forma osobnosti či duše přetrvává po smrti mozku. Proto se zdá, že duchové pocházejí z jiných zdrojů. Těchto zdrojů je mnoho a jsou rozmanité, od vědomého klamu po masovou halucinaci. Možná také, že nějaká forma energie představující fyzické charakteristiky člověka by mohla být zachycena náhodnou shodou vnějších podmínek. Připadá mi zbytečné dodávat, že se dá zachytit i nějaká forma psychické energie vzniklé působením extrémních emocí. Mnozí duchové, o nichž se dokázalo, že nejsou podvod, iluze, halucinace nebo křehké efekty prostředí, jsou omezeni co do pohybu a pouze do nekonečna opakují určitou konkrétní scénu. Pozorovatel se občas cítí jevem deprimován nebo je citlivý na nějakou tísnivou náladu, ale to je skoro jistě důsledek vyvolaný myslí jedince, nikoli duchem. Pokud existuje takový systém zápisu a reprodukce, je to čistě fyzický jev, vyvolaný možná původně extrémními emocemi, ale rozhodně jev, jaký se dosud vědě nepodařilo kvantifikovat.
Dokud fyzici a biologové nenajdou způsob, jak studovat možnost, že zjevení jsou reprodukované obrazy z minulosti, můžeme předpokládat pouze jediné: že duchové vznikají v mysli těch, kdo je vidí, jsou projekcemi našich vlastních tužeb a obav a že nemají ve fyzickém světě žádnou materiální formu.