Spiritistické teorie
Spiritisté zastávají teorii o existenci nesmrtelné duše neviditelného světa, který je nerozlučně spojen se světem lidí.
Předpokládají, že lidská bytost se skládá ze tří částí a právě duše je z nich nejdůležitější. Je to útvar absolutně nehmotný, ve kterém spočívají dojmy smyslů, idejí a myšlenek. V ní se kumulují názory na skutečnost a pocity, stejně jako energie pohánějící materiální tělo, z něhož duše podle potřeb čerpá.
Duše nemůže žít samostatně. Funkci jejího ochranného pláště plní duchovní tělo, které má éterickou stavbu. Hustota jeho částic je úplně jiná, než je hustota předmětů známých na Zemi, avšak nelze říci, že je nemateriální. Duchovní tělo slaběji vyvinutých bytostí se v podstatě zevnějšku ničím neliší od materiálního těla člověka. Má určité rysy tváře, vzrůst, plní biologické funkce a vykonává činnosti. Duch díky své vůli a schopnostem, které závisí na stupni vývoje, může poskytovat svému duchovnímu tělu různé formy, a také s jeho pomocí působit na materii – například během seancí. Charakteristickou vlastností duchovního těla je vysílání energie nasycené myšlenkou – což způsobuje, že působí nejen na bytost, jež ji vytváří, ale i na celé okolí. Duchové postřehnou proto přímo materiálním způsobem každý druh myšlenky a vnímají ho tím zřetelněji, čím jsou sami čistší a zkušenější. Energie tohoto typu, která proniká do okolí, způsobuje, že některá místa se stávají centry vyzařování konkrétních idejí. Umožňuje to soustředění bytostí s podobným smýšlením v jednom prostoru, které se ujímají společného konání – čehož důkazem je mnoho událostí z dějin lidské civilizace. Spojení duchovního těla s tělem materiálním probíhá pomocí šňůry připomínající lesklou niť. Toto druhé (materiální) tělo je útvarem, jehož přirozenost a stavbu velmi dobře známe alespoň z hodin biologie. Během lidského života vykonává duchovní tělo funkci prostředníka mezi duší a materiálním tělem, které neustále řídí a je zodpovědné za všechny fyziologické procesy umožňující kontakt s vnějším světem.
Pojem duch vyjadřuje duši zároveň s duchovním tělem, zbavenou materiálního těla.
V době spánku, kdy materiální tělo odpočívá, a rovněž při poruchách jeho obvyklé aktivity (trans, spavá nemoc, ztráta vědomí apod.) má duch možnost částečně se odloučit od hmoty (tzv. astrální cestování). Tehdy se může manifestovat během seancí nebo za jiných okolností.S tělem ho však nepřetržitě spojuje již zmiňovaná šňůra, která je velmi elastická a do okamžiku úmrtí ji nelze mechanicky přetrhnout. Po probuzení zanechává takové cestování jen mlhavé vzpomínky, jež nejčastěji chápeme jako útržky snů. V situacích, kdy opuštění materiálního těla mělo za cíl přípravu nějaké důležité události, projevuje se to v podobě dojmu popisovaného jako předtucha.
Od nejdávnějších dob připadala smrt člověku jako děsivý, tajemný jev. Spiritistické zkušenosti doplňují výsledky vědeckých bádání a dokazují, že smrt je věcí naprosto přirozenou, čekající každého z nás a snahy o nesmrtelnost jsou zcela zbytečné. Slovem smrt je nejčastěji pojmenován dlouhotrvající proces oddělování ducha od materiálního těla. U každého člověka má tento jev jiný průběh, podmíněný dosaženým stupněm jeho vývoje a stupněm spojení s hmotou. U osob, které jsou si vědomy nutnosti této přeměny a které si navíc uvědomují bezcennost materiálních statků za těchto okolností, se tento proces uskutečňuje mnohem snadněji a někdy začíná i několik týdnů před skonem. Samotný okamžik odloučení ducha od materiálního těla (ekvivalentní přetržení fluidální šňůry a jiných spojení tohoto typu) je v tomto případě bleskový a zpravidla nevyvolává nepříjemné dojmy. Lidé s nepřátelským charakterem pociťují menší či větší utrpení, které je důsledkem jejich životního stylu. Odloučení od těla zde trvá mnohem déle a často dokonce i po přetržení šňůry duch zůstává u těla, zaskočen novým stavem situace.
Vyjímku tvoří násilná smrt: při neštěstí, sebevraždě apod. Tehdy duch přežívá po skonu dlouhodobou poruchu osobnosti.
Některé osoby, i když vědí, že smrt je nevyhnutelná a naprosto přirozená, se nezbaví do konce svého pobytu v materii panického strachu před touto přeměnou.
Stává se, že duch si zachová plné vědomí a diví se, když vidí své mrtvé tělo, plačící rodinu, slyší rozhovory o vlastní smrti. Zkouší pak (a využívá přitom dřívější zkušenosti) na sebe obrátit pozornost, mnohdy vyvolává medijní jevy – pohyby a praskání předmětů, krátkodobé materializace, zvukové jevy apod. Nejčastěji přicházejí ze záhrobí pro umírajícího členové jeho rodiny, přátelé, známí, aby ho přivítali ve sféře duchů a vysvětlili mu jeho současnou situaci. V drastických případech se vedle umírajících zločinců objevují také jejich dřívější oběti. Poměrně často je těsně před skonem duch natolik uvolněn od materie, že mu to umožňuje zjistit jejich přítomnost a dát vědět přítomným, což se obvykle vysvětluje jako vidiny nebo jako něco zázračného. Umírající (s čistým svědomím) má intenzivní pocit naprosté lehkosti, pociťuje ještě podvědomou radost z toho, že se zbavil materiálního těla, které je zničitelné a podléhá nemocem. Doprovází to narůstající pocit lhostejnosti ve vztahu ke světu lidí a cosi na způsob touhy co nejrychleji vstoupit do záhrobí.
Bez ohledu na druh smrti prožije většina duchů tzv. posmrtný šok. Jedná se o období adaptace na nové prostředí, které trvá v závislosti na mnoha faktorech různě dlouho. V případě bytostí, jejichž příčinou smrti byla dlouhodobá nemoc nebo – právě naopak – nešťastná náhoda, trvá posmrtný šok déle a slouží hlavně k obnově struktur duchovního těla poškozeného materiálními poruchami.
Podobně je to v situaci, kdy se duch charakteristický svými materialistickými idejemi přímo instinktivně brání vstupu do jiného světa, což vede k poruchám, které lze označit jako psychické onemocnění..
Někdy se stává, že zemřelý poté, co se vzpamatuje z posmrtného šoku, se vrací do svého domu a pokouší se navázat kontakt s členy rodiny. Může to být spektakulárním způsobem: rozbíjí sklenice, zrcadla, vázy, hýbe klikami, přemisťuje drobné předměty, otevírá, zvoní nebo klepe na dveře, vypíná světlo a elektrické přístroje apod. Nejčastěji se snaží dotknout osoby, která je v jeho blízkosti, chce obejmout své blízké, políbit je, chytit za ruku. Když vidí, že jeho konání se míjí účinkem (jeho blízcí ducha nevidí, nereagují na jeho gesta a slova), znervózní. Přesycen negativními myšlenkami může zevně působit na živé v podobě bolesti hlavy, žaludku, bázlivých stavů apod. Takovým nešťastným duchům je poskytována pomoc během spiritistických seancí a je jim vysvětlena jejich současná situace. Nejčastěji však do akce vstupují duchovní opatrovníci a nepříjemná situace netrvá dlouho.
Duchové, zvláště nižších kategorií, a tedy velmi připoutáni k materiálním hodnotám, se někdy vracejí do míst, ve kterých uplynuly poslední léta jejich hmotného života. Důvodem vrátit se a zůstat tam může být přesvědčení, že jsou trvale spojeny s předměty či osobami, což vede k tomu, že dohlížejí na bývalý majetek a podřízené či spolupracovníky. V jiných případech vycházejí jejich záměry z čistého altruismu a sympatií, kterou chovají k místu a jeho obyvatelům. Dalším motivem jsou tresty zločinců, kteří jsou násilím umístěni v daném místě, aby měli před očima scenérii svých zločinů. V každém případě se však jedná o bytosti ovládnuté materialismem.
Jejich manifestace nejčastěji nejsou projevem zlomyslnosti, ale spíše naopak. Chtějí kolemjdoucí informovat o své přítomnosti, dát jim vědět, že bdí nad nimi nebo se nevzdalují od nějakého místa a požadují respektování své přítomnosti. Trpící duchové na sebe obracejí pozornost, prosí, aby na ně bylo pamatováno a byli morálně podporováni. Jen ve vyjímečných případech vyvolávají bytosti z nehmotné sféry jevy, které postraší nebo poškodí člověka. Nejčastěji žijí svým vlastním životem a tím, že dávají najevo svou přítomnost, potvrzují stálou spojitost mezi dvěma světy. Mezi duchy, podobně jako mezi lidmi, se setkáváme s osobami velmi společenskými, stejně jako se samotáři. Ti druzí někdy obydlí opuštěné domy či ruiny a cítí se skvěle na místě, kterému se lidé vyhýbají, což nakonec ještě podporují. Nejčastěji to však netrvá příliš dlouho, poněvadž taková samota z vlastní volby k ničemu není, proto po nějaké době obydlené místo opouštějí a zanechávají po sobě strašidelné historky.
V okamžiku skonu jsou přetrhnuta pouze běžná pouta spojující ducha s tělesným světem. Člověk po smrti neztrácí své city, názory či charakterové vlastnosti. Nestává se také moudřejší, jako by se ho dotkla čarodějná hůlka, i když díky probuzení paměti se rozsah jeho chápání mnohdy značně rozšiřuje.
Každý duch, a v okamžiku, když dojde k vtělení – každý člověk, má vlastní vůli. Právě kvůli ní se uskutečňují změny v myšlení, ovlivňující zrod zálib, sympatií, citů, životního úsilí. Získávání dalších zkušeností způsobuje rozvoj vůle a její nasměrování k dobru nebo zlu.
Čas a místo reinkarnace mohou být ustanoveny tak, aby se duch setkal s lidmi, se kterými by se měl nebo chtěl setkat, protože nejčastěji měl s nimi co do činění v předchozím vtělení. Oni také mají nyní nová těla, avšak jejich duše zůstávají nezměněny s ohledem na snažení a systémy hodnot. Bude tedy příležitost obnovit citové vazby, vypořádat se s dávnými nepřáteli, napravit chyby. Tak významné faktory jako rodinné vazby, záležitosti spojené se vzděláním a zaměstnáním, důležitá dramata a radosti jsou vždy součástí podrobného plánu vtělení, který je připraven pro každého ducha, než se spojí s hmotou. Vše závisí na jeho stupni vývoje a vše má konkrétní cíl. Náhodné události jsou obvykle jen nesčetné epizody, které jsou brány jako pokusy navíc.
Zajímavým jevem na tomto podkladě je pociťování vazby, která existuje mezi konkrétními osobami (někdo tomu někdy říká láska na první pohled). I zde hlavní roli hraje duchovní tělo, jehož charakteristické záření se nejednou kříží s energií vysílanou jinými bytostmi. V okamžiku setkání známých z předchozích vtělení či z období nehmotného života se v obou organismech budí těžko popsatelný pocit jakoby radosti, rozrušení, fascinace (někdy může trvat pouze pár vteřin). Může to být rovněž projev reakce duše na uskutečněné setkání jako dříve naplánovaného faktu. S tím je také spojen jev, kdy už na první pohled si podvědomě uděláme obrázek o něčích vlastnostech a charakteru.