Historie
Četné literární památky a jiné písemné dokumenty z nejrůznějších epoch lidských dějin ukazují, že k posmrtným kontaktům docházelo odjakživa.
Jevy vyvolávané bytostmi z nehmotného prostředí, nebo osoby, které byly neobvyklými schopnostmi obdařeny, byly odedávna vnímány obvykle jako projevy činnosti bohů či démonů, varování i jako jiná znamení vyjadřovaná nadpřirozeným způsobem.
Z pravěkých nálezů lze usoudit, že už naši dávní předkové věřili v posmrtný život. Dokládají to skalní kresby i výbavy hrobů. Představy lidí z doby kamenné o tom, co se po smrti děje s duší, se v podstatě příliš nelišily od současného pojetí.
Dějiny pravěku ukazují, že tehdejší lidi s mrtvými navazovali kontakty.
Představy o dalších osudech duše zemřelého se nejprve týkají toho, že taková duše se po určitou dobu zdržuje v blízkosti hrobu. To naznačují jak nejstarší legendy, tak i nálezy archeologů. V této fázi navštěvuje duše osoby, které jí byly blízké, i místa, na nichž za svého života ráda pobývala. Z pramenů se dále dozvídáme, že vůči žijícím vystupuje většinou přátelsky, ale v některých případech mohou být její aktivity motivovány pocity nenávisti nebo touhou po pomstě a destrukci.
Již člověk pekingský (Homo erectus), předek dnešního člověka, se pokoušel zabránit mrtvým, aby se vraceli na tento svět. Dokládají to nálezy v hrobech. Někdy byla mrtvému useknuta hlava, která byla považována za sídlo duše, nebo byly na hrob navršeny kameny a tak podobně. Takové zvyklosti si dodnes uchovaly některé přírodní národy v Africe.
Dovolání se mrtvých patřilo od nejstarších dob ke kmenovým rituálům pračlověka. Způsob pohřbívání ukazuje, že již v poměrně raném vývojovém stádiu se prosadila představa samostatné duše, která existuje nezávisle na těle a po smrti se od něj odpoutává. Tuto víru dokládá skutečnost, že byly prováděny tzv. penetrace lebky (šlo o otvory v lebeční kosti, které byly prováděny ještě za života dotyčné osoby a nesloužily přitom k léčebným účelům. Měly být únikovou cestou pro duši, která měla podle tehdejších představ zcela zjevně sídlo v hlavě).
V období raného šamanismu, který se začal vyvíjet po konci poslední doby ledové před zhruba 10.000 lety, to byli šamani, kněží nebo kouzelníci, kdo měl v popisu práce navazování kontaktů se zesnulými předky. Schopnost vystupovat z těla a v tomto stavu kontaktovat zesnulé byla jádrem jejich duchovní činnosti. Překračovali přitom hranice běžného vědomí a jejich duše mohla navštěvovat libovolná místa.
Křesťanská civilizace přinesla pověrčivý strach z ďábla, který se od té doby stal nejčastěji uváděnou příčinou událostí tohoto druhu.
Obavy a nevědomost dlouho znemožňovaly jakákoliv bádání týkající se povahy kontaktů s obyvateli onoho světa a ojedinělých lidských schopností.
Křesťanská civilizace přinesla pověrčivý strach z ďábla, který se od té doby stal nejčastěji uváděnou příčinou událostí tohoto druhu.
Obavy a nevědomost dlouho znemožňovaly jakákoliv bádání týkající se povahy kontaktů s obyvateli onoho světa a ojedinělých lidských schopností.
Pozorování neobvyklých událostí z minulosti se nám bohužel nedochovali v písemné formě a proto je musíme hledat v mýtech, legendách, pověrách a prvotní tradici společenství.
Kronikářské zprávy týkající se bytostí na druhé straně života můžeme rozdělit do dvou skupin:
1) do první skupiny patří, úctou prosycené, komentáře o zjeveních osob, které jsou vyznavači různých náboženství považovány za svaté, andělé, jedním slovem: představitelé dobra
2) druhý typ sdělení představují zprávy, při kterých v žilách tuhne krev, podložené předsudky a hrůzou o zjeveních, která jsou spojena se silami zcela jistě pekelnými
Samozřejmě musíme k jedněm i druhým přistupovat kriticky, poněvadž jejich autoři často vycházeli z popisů málo vzdělaných svědků, kteří nemohli plně zhodnotit reálnosti události. Kronikářské vyprávění o ďáblech, andělech a svatých proto nemůžeme považovat za plnohodnotné vědecké prameny, ponecháváme je raději v kategorii zajímavostí a chápeme je jako základní kameny na cestě vědeckého vývoje.
Filozofie starověkých Egypťanů – s představou duchovního těla bylo nerozlučně spojováno přesvědčení o věčnosti života a přežívání duše v nehmotném světě. Tyto teorie rozvíjí staroegyptská Kniha Mrtvých. Mladší než staroegyptská je tibetská Kniha mrtvých “Bardo Thodol”, která z filozofického hlediska v hlubokých traktátech týkajících se ceremonií a rituálních předpisů spojených s umíráním, obsahuje celou škálu narážek na charakter smrti člověka, podmínek vstupu do záhrobí a na žijící tam bytosti.
Nejzvláštnější období v lidských dějinách bylo v letech 800-200 př. n. l. Byla to doba charakteristického rozvoje hlubokých idejí, které formovaly duchovní kulturu mnoha národů. Tehdy se na zemi objevuje Buddha (asi 560-480 př. n. l.), Eliáš (asi 12. stol. př. n. l.), Jeremiáš (asi 650-586 př. n. l.), Konfucius (551-479 př. n. l.), Lao-C´(asi 6. stol. př. n. l.), Platon (427-347 př. n. l.), Sókrates (469-399 př. n. l.), Zarathustra (asi 628- asi 551 př. n. l.) a jiní jim podobní myslitelé, kteří uchvacovali davy plamennými slovy, jež jim plynula přímo ze srdce. Nejednalo se však pouze o obyčejné promluvy, prodchnuté nadšením a přesvědčením autora o hodnotě své teorie. Všechny tyto mudrce spojuje schopnost racionálního chápání světa a bytí a názor, že doslova vše se dělí na dva doplňující se principy – ducha a materii, vědomí a tělo, objekt a subjekt. Objevuje se idea člověka pravdivého, skutečného, který uvězněný v materiálním těle svazujícím jeho schopnosti, se snaží za každou cenu dosáhnout vysvobození, spasení, svobodu, i když ho často k tomu vede pouze nejasná idea, vycházející jako by ze vnitřku, snad z něčeho, co by se dalo nazvat moderně duše.
Pythagoras (asi 572- asi 497 př. n. l.) díky svým východním (tam putovali všichni filozofové považovaní za pionýry moderní vědy při hledání vědění Anaxagorás, Demokritos atd.) kontaktům zavedl v Řecku vědomosti o reinkarnaci, i když někteří badatelé (nesprávně) hledají její původ spíše v Horním Egyptu. V pythagorejském období vznikající – indická filozofie samkhya a Buddhovo náboženství -chápou duši jako útvar uvězněný v těle, který může ke svobodě dovést pouze zdokonalení se v rámci těžkých, ale nutných vtělení.
Pythagoras byl přesvědčen, že duše je k tělu přikována a pochována v něm za trest. Pythagoras také otevřeně hovořil o svých předchozích vtěleních a domníval se, že byl Euforbosem, Piranderem a dokonce i synem Herma, který ho obdařil právě schopností poznat předchozí vtělení. V uceleném pythagorejském systému četných analogií k světu Indie můžeme najít mnoho jiných názorů, které budou ožívat po staletí u různých mudrců a najdou potvrzení ve spiritistické filozofii:
1) rozlišení nebe (sféry nejvyššího vývoje), země a vzduchu (sféry nejblíže zemi)
2) nebe obydlené bohy (vyššími duchy), země lidmi, vzduch démony (duchy nižší kategorie)
3) rozlišení dvou orgánů poznání – nesmrtelného (duše) a materiálního (fyzických smyslů), který se rozpadá zároveň s tělem
4) rozlišení primitivní, hrubé materie a subtilního, esoterického přijetí duše (duchovního těla)
Sokrates tvrdil, že má důvěryhodného démona, který mu povídá o budoucnosti a uděluje mu patřičné rady. Považoval ho za hlas, který mu seslala Prozřetelnost. Hovoří o tom mezi jinými Apupeius (asi 125.po 170), Cicero (106-43 př. n.l.), Xenofón (asi 430- asi 355 př. n. l.), Maxim z Tyru, Platón i Plutarchos (asi 45- po 120). Ten poslední uvedený dodává, že nezbytnou podmínkou kontaktu s takovým démonem je zcela harmonická, klidná mysl. Platón cituje v “Theages” tato Sokratova slova: “Od dob dětství mě doprovází podle rozhodnutí nebe jistá téměř božská bytost, jejíž hlas mě někdy odvádí od různých záměrů, ale nikdy mi neradí, abych dělal to či ono”.
V díle Obrana Sokratova ho cituje rovněž Xenofón: “Onen prorocký hlas jsem slyšel během svého celého života, je určitě mnohem účinnější, než znamení získaná z letu nebo vnitřností ptáků. Nazývám ho bohem nebo démonem. Přátelům svým jsem předal tímto způsobem získaná oznámení a dodnes mi onen hlas nikdy nezjevil nic nepravdivého”.
Hodně společného s filozofickou koncepcí světa spiritismu má rovněž sokratovský názor na zkušenost, ochotně akceptovaný prvními křesťany. Sokrates hlásal zásadu “poznej sám sebe” a tvrdil, že důkladné bádání lidské povahy umožňuje rovněž širší pohled na nehmotný svět. Podle něco nic v přírodě a životě, co má charakter pravidla, není náhodné.
Platón píše o nesmrtelné duši a chápe ji jako životní prvek, bez něhož je tělo mrtvé. Duše je pro něho opakem materie, poněvadž ta je zpravidla nehybná, duše zase je zdrojem pohybu a je nositelem lidské moudrosti a zkušenosti. Zničitelné lidské tělo a jeho smysly jsou pro duši jedině prozatímním obalem, nástrojem sloužícím k poznávání skutečnosti. Podle Platóna je duše nemateriální, nezávislá na těle, je celistvá, a proto tedy i dokonalejší. Tělo je pro duši vězením, proto také teprve spolu s jeho smrtí začíná opravdový život duše. Člověk je pro Platóna prostě duše ovládající tělo.
V návaznosti na problémy rozebírané orfiky Platón položil otázku: “Proč je duše – útvar dokonalý a věčný – spojena s nedokonalým a netrvalým tělem?” V odpovědi říká, že nejprve duše existovala bez těla, ulpěl na ní hřích, kvůli jehož vykoupení byla spojena s tělem. Až bude vina smyta, duše znovu získá svoji svobodu. Proto je tu motiv smrti a reinkarnace a také sugesce existence života v záhrobí.
Podle Platónova mínění materiálním světem vládnou neporušitelné zákony vyplývající z harmonie božské mysli. Všechny změny zároveň v materii stejně jako v tom, co ji obklopuje, vycházejí z idejí vznikajících v duchu.
Dále např. historik Josef Flavius (asi 37-103), Origenes (asi 185- asi 254), Bazil Velký (329-379), Cyril Jeruzalémský (313-387) – zmiňovali se jasně o duchovním těle. Popisovali je jako duše přechodné, obrazy, přízraky, stíny, Agoéidé či Astréidé – což znamená: svítící jako hvězda. Tehdy se věřilo, že ona fluidová těla mají možnost se manifestovat člověku, zvláště v okamžiku smrti nebo po ní – například, když se nekonal odpovídající pohřeb nebo když mrtvý chtěl předat nějakou důležitou zprávu. Tyto názory potvrzují všechna pozdější bádání, v jejichž průběhu byl zjištěn výskyt jasu duchovního těla, jeho aury apod.
Jiný církevní otec – Hieronymus ze Strydonu (asi 347-419) – přeložil řecký výraz z evangelia “pneuma” do latiny jako “spiritus” (duch) a uznával spolu s evangelisty, že existují dobří a zlí duchové. I když koncil v Nice koncepci reinkarnace v roce 325 odmítl, v lůně církve nacházela dostatek sympatizantů dokonce i mezi nejvyšším duchovenstvem.
O správnosti teorie hlásající existenci duchovního těla psal v roce 414 Evodius biskup z Uzali Aureliovi Augustýnovi (354-430). Podobný názor na toto téma měli později Jan se Soluně (promlouvající na koncilu v Nice v roce 737) a Bernard z Calirvaux (1090-1153). Stoupencem teorie reinkarnace a četnosti obydlených světů byl ještě v 15. století kardinál Nicolao de Cusa, povzbuzovaný papeži Evženem IV. (asi 1383-1447) a Mikulášem V.
Římský filozof a básník Titus Lukretius (asi 95-55 př. n. l.) pravděpodobně neprováděl žádná bádání, i když se ve svých úvahách na téma duše přiblížil ke spiritistické teorii duchovního těla. Tvrdil že lidská duše je druhem obalu, který se od těla v okamžiku smrti odděluje a může se vznášet ve vzduchu a sama se pochybovat.
Jízlivou narážku na činnost grémia, které se již před dvěma tisíci lety zabývalo zkoumáním duchů, obsahuje satira “Philopseudes e Apiston” (Přítel hlouposti aneb Nevěřící), jejímž autorem je řek Lúkianos (asi 120-180). Satirik zde demaskuje podvodná média, vysmívá se pověrám a naivní víře ve vše, co je neobvyklé.
V roce 1873 bylo v knihovně jeruzalémského patriarchátu objeveno nevelké pojednání Didache (Vědy), napsané pravděpodobně v Egyptě mezi lety 120 a 160. Podstatně osvětluje organizaci katolické církve na počátku druhého století a obsahuje mimo jiné zásady, které usnadňují odlišování skutečných médií od podvodníků.
Církevní otec Tertulianus (asi 155-220) popisuje praktiky navazování kontaktů s obyvateli onoho světa a považuje jejich zásady shodné s vůlí Boží.
Řehoř z Cesarei a Nikifor nás informují, že účastníci koncilu v Nice v roce 325 využili jevu přímého psaní, což svědčí o tom, že věděli, jaké podmínky jsou nutné k tomu, aby ho získali.
První informace o typické manifestaci ducha (nepočítáme-li do toho napůl mytologické příběhy ze starověku) se nejpravděpodobněji nachází v mnohadílné dějepisné sbírce Monumenta Germaniae Historica (Historické dokumenty Germanie). Jeho autor jmenuje diakona Helpidiuse, důvěrníka a lékaře krále Ostrogótů Theodoricha Velikého (asi 455 až 526), který si kolem roku 530 začal stěžovat, že se v jeho domě začalo objevovat zjevení, jež házelo kamením.
Autor německé kroniky pocházející z IX. století, zaznamenal jako jeden z prvních v Evropě případ postižení. Úkaz se odehrál na statku nedaleko Bingenu nad Rýnem. Události měly násilný průběh: vzduchem létaly kameny, stěny domů se chvěly, docházelo ke samovznícení. Duch přímým hlasem vyčítal vesničanovi, že spí s dcerou jednoho ze svých pacholků. Svoji oběť pronásledoval kamkoli se hnula. Kronikář tvrdí, že se sousedé vesničanovi nakonec začali vyhýbat a nedovolili mu se přiblížit k jejich domům.
Za podobnou informaci vděčí věda Geraldovi z Walesu žijícímu v XIII. století, který píše o bytosti, jež prý ohrožovala několik mužů, jsou to však pouze krátké zmínky.
Za věrohodné uznávají historikové zprávy týkající se rozmluv katolických duchovních se zhmotnělými duchy.
Stanislaw ze Szczepanovwa (asi 1030-1079) v průběhu jistého procesu rozmlouval za přítomnosti svědků s přízrakem šlechtice, který tvrdil, že se již tři roky nachází v očistci, chtěl by se vrátit na zemi, avšak nemůže současně poskytnout žádné podrobné informace ohledně záhrobního života.
Podobná událost se stala roku 1313 v Alais ve Francii, kde několik mnichů rozmlouvalo s duchem navštěvujícím dům, jehož majitelem byl měšťan Gui du Tour. Hlas mrtvého byl obvykle slyšet v přítomnosti měšťanovy ženy, která byla nejpravděpodobněji obdařena mediálními schopnostmi.
Nezpochybnitelným médiem byla Hildegarda von Bingen (1098-1179), německá benediktýnka, zakladatelka klášteru v Rupertsbergu, která již od svých tří let mívala symbolické vize. Když jí bylo osm let, poslali jí do kláštera v Disibodenbergu, kde se svědkem její vize stala kromě jiných převorka Jutta von Spanheim. Hildegarda se proslavila jako médium mluvící, léčící a jasnovidné. Manifestace pojmenovala jako vnitřní světlo. Mnoho jejích prací je prosyceno hlubokými vědomostmi, jejichž závěrem je pevné přesvědčení, že právě láska stvořila svět a láska ho uzdraví. Hildegarda se domnívala, že nemoci jsou důsledkem nedostatku rovnováhy v duši a těle člověka, proto je člověk odpovědný nejen za vlastní štěstí, ale i za osud jiných lidí a stvoření.
První tištěný traktát věnovaný černokněžnictví Fortalicium Fidei (Pevnost víry), napsaný kolem roku 1459 Alphonsusem de Spine, františkánem, profesorem univerzity v Salamance, a vydaný v roce 1467, obsahuje mezi jiným popis deseti variant démonů. Je to sice dílo věnované hlavně boji s herezí a hemžící se celou masou antisemitských báchorek ( i když sám autor byl pokřtěný Žid), avšak poskytuje představu o názorech tehdejší společnosti na téma nehmotných bytostí.
Autorem, na středověk smělé teorie, která pojednává o třech součástích, z nichž se skládá lidské tělo (materiální tělo, astrální duše a božský duch), byl slavný německý vědec, lékař, chemik, filozof, profesor na univerzitě v Basileji, Philippus Aureolus Theopharastus Bombastus von Hohenheim (1493-1541), zvaný rovněž Paracelsus, prekursor moderní medicíny, považovaný za tvůrce iatrochemie, jeden z prvních, kteří začali používat v léčení chemické preparáty. Těžko říci, zda prováděl výzkum mediálních jevů či zda byly jeho úvahy čistě teoretické. Je však možné, že se během svých dlouhotrvajících cest do Indie a Egypta setkal s činností tamějších mudrců, kteří po léta zůstávali věrni pradávným praktikám, a tudíž i rozsáhlým kontaktům s nehmotnou sférou života. Ve svých pracích vytvořil Paracelsus okultisty akceptované pojetí astrálního těla, které má možnost se manifestovat člověku formou zjevení nebo dvojníka, jehož označil jako evestrum. Hlásal také existenci procesu reinkarnace.
Experimenty s nehmotnou sférou prováděl s určitostí Paracelsův současník Cornelius Agrippa z Nettelsheimu (1486 až 1535), vtipný filozof, právník, lékař, teolog a diplomat. Arkánum (tajemství) vědění prohluboval od nejmladších let v Kolonii. Ve studiích pokračoval v Paříži, kde společně se dvěma Francouzi založil dokonce vědeckou společnost, která značně ovlivňovala vědce na území Německa, Itálie a Anglie. Povzbuzován opatem Thristemiusem ze Spenheimu zpracoval obšírné dílo nazvané Occulta Philosophia (Tajemné vědění), ve kterém dokazoval, že duch přebývající v člověku je původcem všech zázraků. Příslušně k atmosféře své doby provedl teoretickou syntézu materiálních jevů s po staletí formovaným filozofickým podkladem. Pronásledovaný církví za svědectví o osobních kontaktech s duchy, zemřel na útěku do Francie v Grenoblu.
Medijní schopnosti materializace a jasnovidectví měl vynikající italský lékař Facius Cardano (1443-1526), který neustále navazoval kontakty s bytostmi z jiných světů a získával od nich informace typu proroctví, což potvrdil jeho syn Gerolamo Cardano (1501-1576), který pokračoval v otcově práci, profesor na univerzitách v Miláně, Padově a Bologni, představitel renesanční školy filozofie přírody, zabývající se algebraickými rovnicemi a teorií páky a váhy. Medijní schopnosti se v mladistvém věku rozvinuly také u Gerolama. Ve svých dílech zaznamenal proto četné zprávy z kontaktů s duchy, zvláště vztahující se k existenci duchovních opatrovníků. Popisoval rovněž prožitý jev vysílání vlastního duchovního těla, který byl později popsán jako exteriorizace.
Pochybné slávě mezi evropskými mistry tehdejší doby se těšil němec Johann Faust (1480-1540), jehož postava je neobvykle populární i dnes, díky literárním a hudebním parafrázím jeho legendy. Ve skutečnosti to byl potulný vědec, alchymista a věštec, který se ve společenských skandálech cítil jako ryba ve vodě a rád využíval lidskou naivitu. Navzdory dobrodružnému způsobu života ukončil teologická studia na univerzitě v Heidelbergu, kde získal titul bakaláře. Proslul jako skvělý řečník, který uchvacoval davy posluchačů vyprávěním příběhů s mytologickými tématy. Bylo známo, že přicestoval rovněž do Krakova, kde prý na Jagiellonské univerzitě studoval magii. Jeho hlavním dílem je traktát Hollenzwang (Přinucení pekla), ve kterém kromě nepochybně alchymistických formulí zaznamenal rovněž i zajímavosti o duších, kteří podle něho řídí různé oblasti lidského života a vědění, a rady týkající se věštění. Faust byl jedním z nemnohých filozofů svého druhu, kteří čtenářům svých knih a eventuálním následovníkům otevřeně doporučovali hlubokou znalost bible, což nepochybně kontrastuje s názory na jeho oblibu všeho, co mělo vztah k peklu.
Vedle Paracelsa a Agrippy je často uváděn poslední renesanční doktor, jak byl nazván alžbětinský filozof, matematik a kartograf John Dee (1527-1608). Tento Walesan se již ve věku devatenácti let stal členem prestižní Trinity College v Cambridge a od roku 1550 také přednášel v Paříži. Jeho zájem o duchy se datuje od setkání s Gerolamem Cardanem, i když z počátku Dee hledal v záhrobí pomoc při studiu spojené hlavně s finančními záležitostmi. K uvědomělosti vážnějšího přístupu k manifestacím duchů mu pomohly vlastní mediální schopnosti. Jeho přednášky a vědecké práce se staly velmi populární zvláště v Německu a Čechách a inspirovaly tehdejší esoterická centra.
V cestování, při alchymistické činnosti a rovněž v bádání spojeném s mediálními jevy mu pomáhal Edward Talbot (1555-1608), známý spíše jako Edward Kelley. Byl to v Oxfordu vystudovaný notář, který, když umíral, konstatoval, že tajemství všehomíra zůstávají na dosah jeho ruky a i když nebyl hoden toho, aby je poznal během života, po smrti mu budou vyjevena.
Neobvykle výstižné – při setkání s pozdějšími vědeckými poznatky a na podkladě informací předaných duchy – byly také teorie jednoho z géniů, předčasně odstraněného ze světa vědy, Itala Giordana Bruna (1548-1600), filozofa, astronoma, přírodovědce. Jeho bouřlivý, i když krátký životopis obsahuje názvy míst, která představovala hlavní města světové kultury, kde shromažďoval vědění. Bruno byl tvůrcem moderního pojetí prvotní materie, kterou ve svých teoriích spojoval s duší světa. Považoval je za příčiny vzniku věcí. Slávu mu rovněž přinesla novátorská teorie velkého počtu světů a konstatování, že duše v podstatě není prázdná forma, ale rozvíjející se duchovní skutečnost – což se ve spojení s teorií reinkarnace v jeho době ukázalo jako nepředstavitelné a dovedlo ho to na inkviziční hranici. Po mnoho staletí ho církev považovala za neobyčejně nebezpečného vědce, poněvadž jeho práce “Všechna díla” zapsaná dekretem Svatého oficia na index zakázaných knih, tam byla ještě v roce 1948.
Podobné ideje hlásal, inkvizicí rovněž pronásledovaný, Tommaso Campanella (1568-1639), renesanční filosof přírody a teolog. Tvrdil, že právě duch tvoří a formuje tělo a s jeho pomocí tak vyjadřuje své schopnosti. Z Campanellových dopisů vyplývá, že byl pravděpodobně obdařen mediálními schopnostmi.
V roce 1570 byla v Ženevě vydána práce De Spectris (O duších), jejímž autorem byl Ludwig Lavater (1527-1586). V tomto pojednání bylo podrobně popsáno mnoho druhů mediálních jevů a doplněno glosářem charakteristik obyvatel záhrobí. Autor zde vystupuje v pozici skeptika, což mu přineslo velkou přízeň vědeckého světa a mělo za následek, že ještě dnes je De Spectris jedním z nejčastěji uváděných děl na toto téma. Zajímavostí je fakt, že anglickou verzi této knihy (objevila se o dva roky později v Londýně), využíval William Shakespeare (1564-1616) i četní angličtí spisovatelé.
Zajímavou sbírkou relací týkajících se medijních jevů (z nichž alespoň některé lze považovat za věrohodné) je monumentální dílo “Acta Sanctroum” (Dějiny svatých), jejíž redakci začali z iniciativy Jeana Bollanda (1596-1655) jezuité. Zde můžeme najít popisy většiny jevů zkoumaných parapsychologií.
Poznatky o subtilních vlastnostech lidského těla a duše, osvobozené od dogmat a bariér vědy, které měly velmi často svůj původ v politických tendencích těch, jež vládli, se zachovaly v knihovnách členů mnoha přísně uzavřených organizací, takových jako elita řádu templářů, rosekruciánů či později svobodných zednářů . Nejednou byly motorem nových společenských hnutí s ušlechtilými cíli a způsoby konání.
Teorie reinkarnace byla vždy a ve všech epochách budována na intuitivním přesvědčení o nesmrtelnosti duše, které existovalo v lidském myšlení po staletí. Nejen zmiňovaní hinduisté, platónovci a neoplatónovci považovali tuto myšlenku za pravdivou. Přizvukovali jim také gnostici, sufité, kabalisté, kataři, hodně raných církevních otců, některé odnože muslimů a národy, jejichž seznam by byl nekonečný – Aborigenové, obyvatelé Bali, Eskymáci, Irokézové, Dakotové, Hopi, národy Střední a Jižní Ameriky, ranní Germáni, Keltové a spousta dalších.
Zcela jiný přístup ke kontaktům se zemřelými prezentoval španělský inkvizitor, otec jezuita Martin Antonio del Rio (1551-1608), který v práci Disquisitionum Magicarum (Magická hledání), vydané v roce 1599, upřesnil již osmnáct druhů duchů. Jeho nepochybně naivní a podstaty zbavené komentáře (vzděláním právník), svědčí mimo všechno o pokusu analytického hodnocení projednávaných případů. Zde například šestnáctá skupina bytostí zahrnuje duchy, kteří vyvolávají rozličné scény a zasévají pohoršení. Příklady toho není zapotřebí uvádět, neboť je každý zná. Někteří duchové probouzejí v noci lidi ze spánku, lomozí hrnci anebo házejí kamením. Jiní vytahují zpod spícího slamník tak, že padá z lože.
V roce 1603 se v Itálii narodil Giuseppe Desa, kterého můžeme považovat za první levitující médium blíže poznané kvůli rozsáhlé dokumentaci na toto téma. Schopnosti Desy potvrdilo příliš mnoho věrohodných svědků, než aby se daly jen tak ignorovat. V mládí praktikoval přísnou askezi a zažíval extáze, během kterých se nejednou vznesl do vzduchu. Když vstoupil do řádu, tento jev se projevoval často během mše. Levitoval před papežem, ke kterému byl pozván, což rovněž sledovalo i mnoho osobností, mezi nimiž se nacházel filozof a matematik Gottfried Wilhelm Leibnitz (1646-1716), který se o takové události zajímal. V transu, který sám nazýval omdlením, dokázalo médium pohybovat těžkými předměty i lidmi. Dříve býval účastníkem podobných jevů italský kazatel a misionář, stigmatik František z Assisi (1181?-1226), v jehož přítomnosti mnohokrát docházelo také k spektakulárním fyzikálním jevům, a španělská mystická spisovatelka Teresa de Cepeda y Ahumada (1515-1582), známější jako Teresa z Avily, kterou vznášející se ve vzduchu přidržovaly její řádové spolusestry.
V roce 1658 získal titul magistra svobodných věd na univerzitě v Oxfordu Joseph Glanvill (1636 až 1680), kaplan krále Karla II., velký milovník tajemných věd, protivníky zvaný nejschopnějším z obránců pověr. Do historie vstoupilo jeho neobvykle populární dílo Saduceismus Triumphatus (Triumfující saduceismus), ve kterém popsal kromě jiného i počínání takzvaného poltergeista z Tedworthu, jež viděl na vlastní oči a které se skládalo z levitace lidí i předmětů, hluku a materializace přízraků v okamžiku smrti člověka. Nedostatkem jeho práce je bohužel celková nekritičnost a lehkomyslnost, s jakou přijímal veškeré soudní zprávy ze kterých vycházel.
Nejpravděpodobněji první zdokumentovaná zpráva svědků na téma jevu bilokace, čili vyslání duchovního těla žijící osobou, pochází z konce XVII. století. Jev popsaný pastorem Thomasem Tilsonem se stal 3. června 1691 v Rochesteru, kde se v ložnici dvou dětí zjevil přízrak jejich matky, Marie Goffeové, která vzhledem ke svému špatnému zdravotnímu stavu pobývala tehdy ve Westmullingu. Okolnosti události potvrdily osoby pečující o děti a nemocnou, která zemřela následujícího dne.
Nejslavnějším badatelem světa duchů na základě vlastních zkušeností, v období před spiritismem, byl Emmanuel Swedenborg (1688-1772) – syn švédského biskupa, talentovaný matematik, chemik, anatom, fyzik, fyziolog a kromě toho i zahradník, hudebník a básník, ovládající plynně jedenáct jazyků. Tento génius byl rovněž autorem četných memorand týkajících se financí, otázek vojenství, obchodu, hornictví a geologie. Jeho rozsáhlé vědomosti a vynikající organizátorské schopnosti dokázaly, že za zásluhy pro Švédské království v oblasti průmyslu obdržel šlechtický titul a stal se členem parlamentu. Swedenborg důkladně prozkoumal nehmotný svět hlavně díky osobnímu poznání, což mu umožnily dobře rozvinuté jasnozřivé schopnosti a jiné druhy mediálnosti, ze kterých čerpal po celý život. Zakusil levitaci, symbolické vize, přímé kontakty s duchy a všechno to popsal v mnoha latinsky psaných dílech, prosycených hlubokou filozofií, ve které bylo mnoho hesel později upřesněných spiritisty. Swedenborg tvrdil, že člověk si po smrti zachovává všechny své dovednosti, schopnosti, způsoby myšlení, víru a předsudky, korigované pouze zkušeností. Hovořil o odpovědnosti každé lidské bytosti za své činy a podtrhl možnost nápravy a satisfakce za křivdy spáchané na bližních. Prokazoval závislost mezi životem člověka na zemi a stavem jeho duše po smrti a potvrzoval tuto teorii příklady, které čerpal ze svých vizí a hlášení od manifestujících se duchů.
Swedenborgovi životopisci se zmiňují o jeho četných prorockých výrocích – kromě jiného předpovězení požáru ve Stockholmu a smrti cara Petra III. (1728-1762) – o slavné seanci v říjnu 1761, v jejímž průběhu se švédská královna jeho prostřednictvím kontaktovala se svým před třemi lety zemřelým bratrem.
Swedenborg jako první veřejně mluvil o možnosti komunikacemi s duchy, která, jak tvrdil, je každému přístupná, a tímto ohromným způsobem ovlivňoval život inteligence XVIII. a XIX. století: “Nevěřte mi jenom proto, že jsem uviděl nebe a peklo, že jsem rozmlouval s anděly. Věřte mi proto, že vám říkám totéž, co vám řekne vaše vědomí a intuice, pokud pozorně posloucháte jejich hlas.”
K rozvoji bádání materiálního světa nakresleného v Swedenborgových vizích přispěl jako málokdo kontroverzní Franz Anton Mesmer (1734-1815) – německý lékař, absolvent medicíny na vídeňské univerzitě, jehož práce tvořily základ pro rozvoj moderního uplatnění hypnózy a psychoterapie. Mesmerova teorie (v podstatě vychází z Paracelsových předpokladů) hlásala, že všechno ve všehomíru včetně lidského těla prostupuje univerzální energie, kterou pojmenoval živočišný magnetismus nebo psychické fluidum. Každé tělo přirovnával k živému magnetu, který onemocní, když dojde k porušení jeho pólů. Ke zlepšení stavu pacienta měl přispět lékař, který předával magnetickou sílu. I když mířila zcela jiným směrem, pomohla o mnoho let později Mesmerova zjištění výzkumům ohledně záření duchovního světa. Ve své době však byla terapie mesmeristů předmětem posměchu (náboženské instituce ji oficiálně odsoudily), i když v medicínské práci zázračného doktora – jak ho nazývali – s úspěchem pokračovali John Elliotson (1791-1868), James Braid (1795-1860) nebo hrabě Armand Marie Jacques de Chastanet de Puységur (1751-1825).
Jejich pojetí magnetismu a somnambulismu je dodnes považováno za klíčové v přípravě podkladů pro budoucí vědecký výzkum parapsychologů.
Jiný stoupenec Mesmerovy teorie – Francouz Jean Deleuze (1753-1835) – studoval mediální jevy a přímo je spojoval s životem po smrti. Důkazy o jeho existenci hledal zvláště ve faktu vzniku materiálních zjevení.
Mesmeristé vytvořili cosi na způsob organizovaného společenského hnutí, jehož sklonek připadl na počátky spiritismu.
Božena Plonka-Syroka, současná historička medicíny, popisuje jejich vzájemnou závislost takto: “Vztah magnetického hnutí ke spiritismu nebyl jednoznačně pozitivní. Ve skutečnosti se někteří mesmeristé přiblížili spiritistům nebo okultistům, zapojili se do existujících tajných společenství nebo skupin, jiní vůči pokrevnímu a s nimi často spojovanému hnutí zůstali lhostejní. Někteří se po krátké fascinaci spiritistickým hnutím veřejně distancovali od veškerých spojení s ním a označili přitom spiritismus jako zdroj intelektuálního zneužití“.
V duchu epochy osvícenství ještě vznikl “Slovník pekelný” Jacquese Albina Simona Collina de Plancy vydaný v roce 1818. Autor shromáždil co největší počet informací o neobvyklých jevech, jejich příčinách a účastnících. Vedle mnoha absurdních teorií (např. o kočkách a sabatech či kreténismu, který vede k vampyrismu) de Plancy shromáždil dost zajímavostí týkajících se vztahů primitivních lidí s nehmotnou sférou, příklady manifestací duchů a dokonce pořídil abecední seznam obyvatel záhrobí – i když je nepochybně nutné zdůraznit, že většina jeho údajů má hodnotu hlavně etnografickou. Bohužel, jednoho dne de Plancy z neznámých příčin změnil radikálně svůj způsob přístupu k vědě, z objektivního na ortodoxně katolický. To mělo za následek, že se šesté pařížské vydání slovníku, které vyšlo nákladem Henryho Plona v roce 1863 (opatřené dovětkem Imprimatur, jež signoval biskup Pierre-Louis Parisis), stalo již dokonce v polovině XIX. století karikaturou vědeckého díla.
Mezi francouzskými badateli zasluhuje pozornost muž pocházející z okruhu mesmeristů, baron du Potet (nebo Dupotet) – doktor lékařských věd, který začal experimentovat s médii v roce 1821. Zkoumal rovněž levitaci, aporty a odolnost lidského těla vůči ohni. Tvrdil, že právě magnetismus byl magií starověkých mudrců. V roce 1845 založil slavný časopis “Journal du magnetisme” (Noviny o magnetismu).
Podobná bádání prováděl ve dvacátých letech XIX. století německý lékař a básník Justinus Kerner (1786-1862). Soustředil se na medijní jev jasnovidectví a posedlosti nižšími duchy. Z několika jeho prací získala největší věhlas dvoudílná kniha vydaná v roce 1829, věnovaná slavné jasnovidce z Prevorst neboli Frederice Wanner-Hauffeové (1801-1829). Frederika již od dětských let mívala prorocké sny. Společně s otcem, který byl lesníkem, hledala pomocí lískové hůlky minerály. Velmi zvláštním způsobem reagovala na některá místa, kde pociťovala bolest a třes, avšak jejich příčinu nebyl schopen nikdo vysvětlit. Podobné zážitky měla na hřbitovech a v kostelech, obzvláště v opuštěné kuchyni zámku Lowenstein, kde – jak tvrdila – vídávala zjevení, která jiní neviděli. V přítomnosti tohoto neobvyklého média docházelo k téměř všem druhům manifestací duchů: k pohybům předmětů, zvukovým jevům, levitaci, materializaci, vysílání vlastního duchovního těla (někdy viditelného pro jiné) apod. Mediálnost jasnovidky z Prevorst a její fyzické síly byly rychle vyčerpány, což přispělo k tomu, že zemřela v mladém věku. Hodně věrohodných svědků tvrdilo, že byly dny, kdy se v jejím pokoji téměř bez přestávky materializovala zjevení anoncujíc své zjevení otevíráním dveří. Frederika byla jako první médium, které se zajímalo o filozoficko-morální účinky manifestací bytostí ze záhrobí, vedla dlouhotrvající rozmluvy s duchy. Tato činnost pro ni nebyla vždy příjemná – tím spíše, že právě na konci života docházelo k manifestaci duchů v její přítomnosti dokonce proti její vůli. Médium vidělo a slyšelo všechno, co se dělo v okolí, shodně se skutečným stavem popisovala rozmanité jevy. Zajímavé experimenty, které se týkaly Frederičina jasnovidectví, prováděl doktor Kerner za použití mýdlových bublin, sklenice s vodou a zapečetěných papírových listů.
O jasnovidce z Prevorst psal mezi jinými známý filozof a teolog David Friedrich Straus (1808-1874): “Její tvář měla výraz utrpení, rysy byly šlechetné a jemné, prozářené božským jasem. Její mluva byla milá, klidná, důstojná a divně zvučná a rytmická. Obsah jejích výpovědí byl plný vznešených pocitů. Její rozmluvy o duších blahoslavených a nešťastných nebo také rozhovory s nimi se vyznačovaly takovou upřímností a pravdou, že ani na chvíli nebylo možné pochybovat, že to je doopravdy vidoucí osoba, která obcuje s vyšším světem”.
Frederika předpověděla také vlastní smrt. V určeném čase bděly u hlavy její postele matka a sestra, když spatřily nejprve stojícího vedle zemřelého otce a po chvíli vcházejícího dveřmi ducha-opatrovníka média, který asistoval své partnerce ve smrtelné metamorfóze.
Dvoudílné dílo Justina Kernera věnované činnosti jasnovidky z Prevorst vyvolalo bouři diskusí v kruzích inteligence a německých teologů a připravilo základ pro pozdější práce parapsychologů.