Posmrtné kontakty
Lze navázat kontakt s oním světem? Zde se pokusím nastínit pár možností.
První a zcela nenásilná – spontánní a nečekaná vidění lidí, kteří si je vědomě vůbec nepřáli a ani je nečekali. Probíhá kdekoliv a kdykoliv a ve většině případů jsou si příjemci jistí o koho při projevu jde. Děje se tak obvykle krátce po smrti někoho blízkého, který o sobě dá svým pozůstalým vědět (buď z důvodu útěchy, pomoci, nebo nedořešeným problémům). Ale jde v tomto případě o skutečný projev onoho světa? Nebo se jedná pouze o podvědomé přání pozůstalého, které vyvolá jistou iluzi?
Další možností může být úmyslné, laické, vyvolávání duchů (určitě to téměř každý zná, temná noc, hlouček lidí, vzájemně spojené ruce malíčky a otázky typu: Duchu, jsi tu? 
). Velice oblíbené, ale zároveň i celkem nebezpečné. O této problematice se píše a hovoří na “každém kroku”, proto není potřeba se příliš rozepisovat. Jen to nejdůležitější, rozhodně se toto experimentování nedoporučuje bez přítomnosti někoho znalejšího v oboru spiritismu. Co se týče pomůcek u laického vyvolávání duchů, tak v poslední době u nás začíná být velice oblíbená komunikační tabulka tzv. Ouija.
Jiným “zaručeným” způsobem, jak přijít v kontakt se zemřelými, jsou tzv. Seance. Těchto sezení se účastní zájemci o spojení s oním světem a médium, které slouží jako komunikát (pojítko) se zemřelými.
Seance jsou praktikovány už léta letoucí a byly obohaceny o rekvizitu: kulatý stolek (spiritistický stolek). Už staří římští věštci používali něco podobného.
Seance se s použitím stolečku staly tak známé, že nakonec vzbudily zájem vědců. Z počátků bylo nejvíce samorostlých badatelů, kteří se pokoušeli ve společnosti přátel vyvolat a popsat paranormální jevy. Někteří si nevedli špatně a po určité době výsledky jejich experimentů, publikované formou brožurek, které šly na dračku, začaly zajímat seriozní odborníky, kteří k jakýmkoliv novotám přistupovali se skepsí racionalistů. Zde dokonale platí pravidlo, jehož autorem je švýcarský přírodní badatel Louis Agassiz (1807-1873): “Pokaždé, když se ve vědě objeví nový a neobvyklý fakt, říkají lidé nejdříve, že to není možné, později, že je to sporné s jejich náboženstvím, a nakonec, že přece každý o tom věděl”. A tak tituly ověšení akademici, většinou materialisté věřící pouze matematickým vzorcům, stále častěji zkoumali jevy zaregistrované nadšenci nového spiritualismu. Příčinou započetí prací na manifestacích byla obvykle nevíra v jejich pravdivost, chuť najít podvod nebo základ vědecké revoluce či obyčejná lidská zvědavost. A další, horliví protivníci nových spiritistů, vycházeli ze základů vyznávaných teologických teorií. Bojovali proto s “duchy”, jak jen mohli, a k experimentům přistoupili výhradně kvůli tomu, aby světu dokázali, že spiritisté lžou. Empirická bádání však prokázala, že celá záležitost je závažnější, než se všem z počátku zdálo.
Spiritistický stoleček (nebo také tančící stoleček) patří mezi první pozorovaný a popsaný fakt samovolného pohybu předmětu.
Stolečky poháněné neviditelnou silou se pohybovaly všemi směry, volně se vznášely nad podlahou, doprovázeny rozmanitými zvukovými jevy: praskáním, klepáním a rámusem, které ani v nejmenším nebyly projevem schnoucího dřeva.
Stolek, který samozřejmě není nějakým mimořádným kusem nábytku, by si zasloužil označení “příčina vědecké revoluce”. V době experimentů byl využíván proto, že je nejpohodlnější sedět právě okolo stolu než například kolem skříně.
K prvním bádáním inteligentních manifestací došlo za pomocí stolků. Vznášely se nakloněné nad podlahou a jednou nohou vyklepávaly smluvené signály, kterými takto odpovídaly na pokládané otázky. Z počátku to bylo ano nebo ne, později se objevily delší odpovědi s použitím písmen abecedy. Stolek vyklepal stanovený počet klepnutí, která odpovídala pořadovému číslu písmena v abecedě. Tímto způsobem vznikaly celé výrazy a věty. Nebo se stolek obracel tak, aby se střelka zavěšená nad deskou stolu, zastavila nad určitým písmenem abecedy, která byla zapsána v kruhu. Chtíc nechtíc, dokonce i nejhorlivější protivníci těchto experimentů museli uznat existenci nějaké inteligence, která se dorozumívala takovýmto originálním způsobem.
Problémem však bylo zjistit, čím nebo spíše kým jsou ony komunikující bytosti. Mezi seriózními vědci si nikdo nepřipouštěl myšlenku, že by tajemnými odesílateli mohli být doopravdy nějací duchové. Avšak i v tomto případě museli skeptici brzy verifikovat své názory a uznat fakta. Manifestující se inteligentní bytosti důrazně tvrdily, že jsou dušemi mrtvých, kteří kdysi žili.
Dalším nevyvratitelným zjištěním expertů byl fakt, že k manifestaci dochází výhradně v přítomnosti jistých osob, kterým se již dříve začalo v latině říkat média – neboli prostředníci mezi dvěma světy, sférami živých a těch, kterým jsme si zvykli říkat mrtví. Není ale spíše možné, že právě sama média měla schopnost nevědomě stolečkem hýbat?
Zaznamenávání komuniké předávaných pomocí tančících a klepajících stolečků bylo zdlouhavé a únavné. Duchové sami však nastínili novou, pohodlnější metodu. 10. června 1853 v Paříži, v domě jistého badatele zabývajícího se tančícími stolečky již čtyři roky, bylo přijato oznámení následujícího obsahu: “Přines ze sousedního pokoje košíček, připevni k němu tužku, polož to na papír a na kraj košíčku polož své prsty”. Když byl tento příkaz vykonán, po chvíli se košíček pohnul a tužka velmi zřetelně napsala: “kategoricky ti zakazuji komukoliv sdělit to, co jsem ti právě řekl, až budu psát příště, udělám to lépe”. Identické příkazy dostalo v té době hodně osob v různých částech světa.
Výzkumy dokázaly, že médium nemá jakýkoliv vliv na pohyb košíčku. Kvůli vyloučení rizika sebemenšího podvodu, dotýkaly se okraje rekvizity dvě nebo dokonce tři osoby. Komuniké, která obdrželi, se od sebe lišila charakterem písma, jazyka, tématu a intelektuální úrovně. Po jisté době došli badatelé k závěru, že košíček je pouze prodloužená ruka média a že médium může stejně dobře předávat zprávy, když bude držet tužku prsty. Zkušenosti potvrdily rovněž jiné formy mediálních schopností. Bylo známo, že je možné komunikovat s duchy rovněž s využitím všech lidských smyslů a dokonce bez hmatatelného a viditelného podílu média.
Pro seance byla dalším typickým znakem tzv. Materializace. Tímto pojmem označují spiritisté zhmotnění mrtvého, který se údajně takto prezentuje.
Podle názoru animistů, kteří za všemi fenomény PSI tuší působení žijících osob, jsou materializace vyvolány tvůrčími silami vědomí živých osob, jako formující masu přitom tyto síly používají bioplazmu (biologickou plazmu, dříve též nazývanou ektoplazma), která se vyskytuje všude v přírodě. Většina materializujících médií produkuje své často velmi plasticky vyhlížející fantómové objekty – například části těla nebo i celé postavy – ve tmě. Zdůvodňuje se to tím, že bioplazma je citlivá na světlo. Toto tvrzení není zcela neoprávněné, jelikož mezi aktivitami fotonů (světelných částic) na straně jedné a mentálními či bioplazmatickými procesy na straně druhé skutečně existuje určitá kvantově-mechanická souvislost. Bohužel však temné prostředí, v němž se seance odehrávají, umožňuje i různé manipulace. Tak se místo bioplazmy dostávají do hry nejrůznější primitivní pomůcky jako vata, obinadla, papír a motouz.
V průběhu uplynulých 150let se na celém světe vyskytlo několik set skutečně nadaných médií, která dokázala vytvářet materializace nejen předmětů, nýbrž i takzvaných fantomů, tedy spektrálních postav zemřelých, a v ojedinělých případech i domácích zvířat. Některá vyjímečně nadaná média, jakými byli například Skot Daniel Dunglas Home (1833-1886) nebo Brazilec Carlos Mirabelli (1889-1951), dokázala takovéto fenomény generovat dokonce i za denního světla. Skotka Helen Victoria Duncanová prý uměla vyvolat fantómy nejen zemřelých osob, nýbrž i domácích zvířat. Mimořádně zdatným médiem byl také Dán Einar Nielsen, který během asi 1800 sezení vyvolával v průměru kolem deseti spektrálních postav. Nielsen byl aktivní až do 70.let dvacátého století a jeho seancí se zúčastnila i řada známých vědců, kteří dění kriticky sledovali, důkladně kontrolovali a svědomitě protokolovali.
Ve 20.letech minulého století se v Bostonu (USA) proslavila zdařilými materializacemi Minna Harissonová, manželka místního lékaře. Paní Harissonová pocházela z Kanady. Její syn napsal o matčiných sezeních knihu, obsahující mimo jiné také infračervené snímky nejen materializovaných objektů, ale i takzvaných ektoplasmických tyčinek (ectoplasmic rods).
Nesmíme opomenout činnost slavného, všestranně nadaného brazilského média Carlose Mirabelliho, jehož schopnosti byly prověřovány i Akademií pro parapsychologická bádání v Sao Paulu. K fenoménům, které prý dokázal Mirabelli v transu produkovat dokonce i za bílého dne, patřily vedle aportů, teleportací, levitací, automatického psaní a mluvení rovněž materializace.
Anglický fyzik a chemik sir William Crookes (1829-1919) byl jedním z mála vědců, kteří v 19.století přistupovali k paranormálním jevům bez předsudků. V průběhu sedmdesátých let experimentálně zkoumal fenomén materializace, přičemž používal ke kontrole automaticky registrující měřící přístroje.
Vědci, kteří se v minulosti zabývali materializací a prováděli za tímto účelem experimenty s materializujícími médii, zaměřili pochopitelně svoji pozornost i na látku, z niž jsou viditelná zjevení formována, tedy na takzvanou ektoplazmu (dnes se spíše používá označení bioplazma). 18.září 1912 německý lékař Schrenck-Notzing zjistil u svého média Evy C. (slečna Béraudová), že má na sobě po seanci větší počet nepravidelných šedobílých skvrn, které tam před začátkem neměla. Odebral tedy vzorek této substance a poslal jej na rozbor do chemické laboratoře Schwalm v Mnichově. Chemikové v laboratoři zjistili, že látka je bohatá na bílkoviny, kromě toho však obsahuje i příměsi, které se v živých organismech nevyskytují. Dále bylo prokázáno, že při spalování této substance se uvolňuje dusík. Také novodobá analýza, provedená ve vysokofrekvenčním poli, jednoznačně prokázala hermafroditní složení tajemné látky. Svým původem patří bioplazmová pole k vyššímu řádu, jejich domovem je oblast za hranicemi našeho čtyřrozměrného universa. Vzhledem ke své virtuální povaze jsou pro nás v podstatě neviditelná. Za určitých podmínek – roli katalyzátoru zjevně hraje vědomí média – se ovšem mohou do jisté míry zhutňovat, materializovat. Takto vzniklé útvary se někdy dokonce daří vyfotografovat nebo se jich lze dotýkat.
Ve světle současných poznatků lze materializaci vykládat jak animisticky – tedy jako vědomím pozorovatele psychokineticky vytvářené produkty, tak i spiritualisticky – jako výtvory mentálních entit působících z onoho světa.
Vidění a komunikaci s duchy lze provozovat i dalším zajímavých způsobem a tím je vidění v zrcadlech.
Magická zrcadla (křišťálové koule) byla vždy spojována s podvodnými praktikami: cikánka klamající své zákazníky nebo hadač osudu, který vidí obrazy v křišťálové kouli jasněji, teprve když dostane další peníze.
Zkoumání otázky magických zrcadel, kromě jiného, pomáhá chápat starověký obraz světa, kdy lidé často dělali důležitá rozhodnutí po poradě s duchy svých příbuzných. Ve starověku bývalo hledění do zrcadla velmi běžné, takže se o něm lidé ani podrobně nerozepisovali. Bylo to pokládáno za zbytečné, stejně jako by bylo dnes zbytečné, kdyby někdo popisoval jak telefonovat.
Z historických dokladů jasně vyplývá, že za jistých okolností lze vyvolat duchy mrtvých a navázat s nimi spojení. Za tímto účelem vybudovali Řekové psychomantea, neboli orákula mrtvých, kde bylo možné přechod do jiné říše uskutečnit. Jedna z těchto staveb stála ve městě Efyra na západě Řecka v oblasti zvané Épeiros. Jak píše starořecký zeměpisec Strabó, činnost efyrského orákula mrtvých zabezpečovali Kymetané. Bydleli prý v podzemních staveních z jílu, která byla propojená tunely. Podle staré tradice lidé žijící v těsném sousedství orákula nikdy nevycházeli ven za denního světla a odvažovali se opustit své jeskyně pouze v noci.
Koncem 50.let dvacátého století objevil efyrské orákulum řecký archeolog Sotiris Dakaris a začal v místě kopat. Byl odhalen spletitý podzemní komplex, bludiště chodeb a světnic, které nakonec vyústily do dlouhé jeskynní haly, kde docházelo ke zjevování. V této hale nalezl Dakaris zbytky obrovského bronzového kotle obehnaného zábradlím, které podle něj zabraňovalo shromážděným lidem, aby se tísnili příliš blízko kotle. Jednalo se o podvod kněží starajících se o chod orákula, soudí Dakaris: tito kněží se skrývali v kotli a představovali duchy mrtvých, které si shromáždění lidé přáli vidět.
Autor knihy má ovšem na tyto archeologické nálezy trošku jiný názor: užívání kotlů, misek, umyvadel, šálků a dalších nádob naplněných vodou jakožto prostředků pro hledění do zrcadla je starodávná tradice, přítomná v mnoha kulturách. Pokud je nádoba z kovu, jako například tento kotel, mohla být navíc důkladně vyleštěna, díky čemuž pak mohla sloužit svým účelům ještě lépe. Vnitřek kotle byl tedy pravděpodobně vyleštěný a na zrcadlících se stěnách nádoby naplněné vodou bylo možné pozorovat zjevování. Kruhový tvar dovoloval pohlížet do jasné hlubiny několik lidem najednou. Obrovitost kotle měla za následek ohromná zjevení, v životní velikosti – rozměr spatřeného obrazu odpovídá rozměru magického zrcadla.
Phillipp Vandenberg popisuje důkladnou a dlouhodobou přípravu, jíž se dostalo těm, kdož si přáli využít služeb orákula. Tito lidé museli zůstat celý měsíc v podzemí a žít v temných místnostech a chodbách. Teprve pak směli vkročit na místo, kde zjevování probíhalo a kde bylo jejich dlouhé osamění v temnotách ukončeno mihotavým světlem ohně, jež vraho na zeď podivné stíny. Pečlivá příprava lidí toužících spatřit své zemřelé je podle autora další známkou toho, že se v kotli neskrývali podvodní kněží.
Ti, kdo hleděli do kotle a podle všeho i zažili zjevení, se posléze podrobili proceduře vykuřování sírou, což býval běžný způsob, jak se po kontaktu s mrtvými očistit, a obřadné koupeli, k níž byli vyvedeni na denní světlo dolů k řece.
Obřad vyvolávání mrtvých – nevyžadující na rozdíl od rituálů ve známých psychomanteích důmyslné pomůcky a postupy – je například zmiňován v Homérově Odysseje. Podle rady kouzelnice Kirké připlul Odysseus do této činnosti zasvěceného orákula. Tam si odvážný cestovatel vyhloubil mělkou jamku a naplnil ji krví obětovaných zvířat, ovce a berana, takže se vytvořila kaluž krve, do níž hleděl a komunikoval s duchy.
Když se správně pochopí hledění do zrcadla, můžeme svět paranormálních jevů nejen zkoumat, ale rovněž ho v kontrolovaných laboratorních podmínkách vytvořit. Taková možnost se nám otevírá poprvé. Věda má s paranormálními skutečnostmi, a zejména pak s viděními duchů, jeden hlavní problém: vědci neumějí ducha v laboratoři vyvolat. Pokud jev nelze opakovat v laboratoři, věda ho nemůže důkladně exaktně prozkoumat. A pokud nelze jev vůbec opakovat, věda ho většinou označí za podvod.
Dá se říci, že prostřednictvím zrcadla mohou lidé spatřit duchy v podstatě kdykoli budou chtít.Taková vidění se v průběhu historie přihodila nejrůznějším lidem. Abraham Lincoln kupříkladu spatřil v zrcadle svého domu v illinoiském městě Springfield dvojitý obraz sama sebe: na jednom ležel na pohovce a druhý ho ukazoval přízračně bledého, jako by byl mrtev nebo umíral. Je pro nás celkem udivující, že americký prezident Lincoln byl ochoten o viděních hovořit. Dnes by něco takového pro amerického prezidenta jistě znamenalo konec politické dráhy, Lincoln však o svých snech a viděních hovořil naprosto otevřeně.
Praktiky podobné hledění do zrcadla podléhaly v průběhu staletí bezpočtu zákazů a očerňování, takže dnes přežívá jen malý zlomek jejich někdejšího společenského dopadu. Jde o ozvěnu vzdálené minulosti, kterou zavrhují ti, kdo ji raději nazývají pověrou, než aby se pokusili porozumět její výzvě a moci.
Nevděčné postavení jasnovidců ilustruje tragický příběh Kennetha MacKenzieho. Tento muž se zabýval hleděním do zrcadla a v 15. století ve Skotsku natolik proslul svými schopnostmi, že si ho najala dokonce místní královna, aby sledoval jejího manžela při návštěvě Evropy. MacKenzie se zahleděl do svého zrcadla a spatřil tam krále, kterak vesele dovádí s jinou ženou. Ukázalo se, že to, co viděl, je pravda. Udělal ale chybu, když to pověděl královně. Tu tato špatná zpráva velmi rozzlobila a jasnovidce to stálo život, nechala ho hodit hlavou napřed do sudu s vařící smůlou. I takové osudy potkávaly ty, kdo nahlíželi do hlubiny zrcadel.
Zprávy o magických zrcadlech se objevují jen vzácně, a je proto téměř nemožné podat obraz historie tohoto jevu, aniž by obsahoval větší mezery. Na rozdíl od dějin takové chemie či filosofie totiž v našem případě neexistuje nepřetržitá tradice, kterou by bylo možné sledovat několik staletí.
Magická zrcadla se objevují náhle. Jedná se spíš o samostatné epizody než o praxi přecházející z generace na generaci.
Třebaže historie magických zrcadel někdy přeskočí několik staletí, vidíme, že vyvolávání duchů hraje v lidském životě důležitou úlohu již od dávných časů. A hraje úlohu tak významnou, že ani církev, ani stát nedokázaly magická zrcadla potlačit.
Autor knihy se pustil do neformálního experimentu, při němž pomáhal mnoha lidem zahlédnout v zrcadle někoho z jejich zemřelých blízkých. Výsledky byly tak neočekávané, že začal pořádat jedno sezení za druhým, a to hlavně, proto, aby nashromáždil co nejvíce dokumentovaných případů. Díky těmto sezením dospěl k názoru, že hledění do zrcadla lze využívat takto:
Osobní přístup ke skutečně fascinujícím, ale málo známým dimenzím duševního života
- velká část procesů v lidském mozku probíhá v nevědomí. Zrcadla by mohla být klíčem k branám nevědomí a jistým způsobem tuto říši zviditelnit
Nástroj, s jehož pomocí mohou psychologové a psychiatři porozumět vnitřnímu světu pacientů
- zvláště velké možnosti před námi leží v oblasti diagnostikování duševních a emocionálních poruch a snad také, třebaže toto tvrzení je problematičtější, v oblasti diagnostikování nemocí tělesných
Výchovnou pomůckou učitelů psychologie při zkoumání zázraků lidské mysli
- ani ve vzdělání, ani v terapii bychom neměli opomíjet roli zábavy. Při hledění do zrcadla lze užít dost legrace a probudit tak někdy skrytý zájem studentů
Způsob jak probudit tvůrčí schopnosti
- spisovatelé, vědci, obchodníci i další lidé uměli používat stav vytržení, který si hledění do zrcadla vyžaduje, aby uvolnili zablokované tvůrčí schopnosti
Dále v průběhu svého bádání odhalil přinejmenším sedm důvodů, proč se společnost snaží potlačovat magická zrcadla:
1) strach z nevědomí
- na poli zkoumání lidské mysli je stále co objevovat a jak kromě jiného víme, úzkost se často rodí tehdy, když se nějaká nepříjemná myšlenka, vzpomínka nebo impuls vynořuje z nevědomí a hrozí proniknout do našeho vědomí. Freud tuto běžnou zkušenost nazývá signální úzkostí. Pokud by nevědomí vzpomínky a pocity vyšly na světlo, stene se údajně něco hrozného – a lidé z toho mají strach. Někteří se obávají, že budou zahlceni emocemi nebo nad sebou ztratí kontrolu, případně že si věci nezvratně zkomplikují
2) teologické důvody
- v průběhu dějin církevní hodnostáři mnohokrát vydávali zákazy, které postihovaly jakékoliv užívání magických zrcadel, neboť se domnívali, že si tu lidé zahrávají s temnými silami. Tyto zákazy se neomezují jen na vzdálenou minulost. Novinová zpráva z roku 1979 hovoří o dvou ženách, které byly ve městě Independence v americkém státě Missouri vyloučeny z baptistické církve, protože pomocí křišťálové koule vykládaly budoucnost.
Za zmínku ale zcela jistě stojí fakt, že přinejmenším jedna z nejzbožnějších postav Bible s největší pravděpodobností jistý druh magického zrcadla užívala a vcházela takto ve styk s Bohem. Byl to Josef: díval se do stříbrného pohárku, který nosil
3) obvinění ze šarlatánství
- magická zrcadla bývají spojována s triky a podvody a historické záznamy nás nenechávají na pochybách, že zčásti se tak děje oprávněně. Samozvaní jasnovidci leckdy vědomě klamali své zákazníky a šlo jim jen o osobné obohacení. Jeden příklad, úžasného triku, můžeme objevit u katolického biskupa Hippolita. Klasický učenec E.R. Dodds o něm píše: “Hippolitus zmiňuje ve své sbírce čarodějnických triků prostředek, s pomocí kterého lze falšovat viditelnou i slyšitelnou skutečnost: kotel se skleněným dnem, plný vody, položíme na malé okénko v podlaze a pozorovatel stojí a hledí dolů do kotle, v jehož hlubinách vidí (a zřejmě také slyší?) určité démony, ve skutečnosti jsou to ale čarodějovi pomocníci v místnosti o patro níž”.
Kvůli podobným podvodů pokládá společnost za vhodné ustanovit zákony proti magickým zrcadlům, aby byli lidé před nepoctivými jasnovidci chráněni. Ničím takovým ale není možné ospravedlňovat zákaz všech takových praktik, který poctivé i nepoctivé měří stejným metrem
4) střety s moderní technikou
- v dnešním světe jsou naše životy tak důkladně naplněny technickými vynálezy, že by bez nich většina z nás patrně nedokázala přežít (včetně mě ) )
- naše závislost na světě techniky s sebou přinesla rychlejší tempo života, které by bylo před sto lety nepřestavitelné. Když by si lidé chtěli vychutnat radost změněných stavů vědomí, je jim toto tempo života na překážku. Změněné stavy vědomí totiž většinou vyžadují, aby se člověk zklidnil a začal přemýšlet jinak, než byl doposud navyklý.
- technický rozvoj některá dřívější užití magických zrcadel nahradil a učinil je zbytečnými. Vynálezy jako televize nebo telefon a obory jako psychologie dnes zastupují vůli a potřebu ponořit se do vlastního nevědomí a hledat tam porozumění skutečnosti i zábavu.
- hledění do zrcadla si žádá jiné naladění mysli, než nám určuje běžný každodenní život
5) magická zrcadla jsou nevědecká
- vědecká metoda znamená zvláštní způsob pozorování, uvažování a argumentace, který závisí především na určitém bdělém, soustředěném, kritickém a reflektivním stavu mysli
- současný vědecký světový názor, zakotvený v kritickém myšlení, pohlíží na změněné stavy vědomí s lehkým opovržením. Většina vědců věří, že kritické reflektivní vědomí se pojí s pravdou, kdežto jiné roviny vědomí jsou “neskutečné” a “klamné”, nebo jsou to dokonce pouhé “iluze” a “halucinace”. Hledění do zrcadla se zakládá na hypnagogickém vědomí a vědci ho tudíž mají sklon bagatelizovat a odmítat
- podrobnější rozbor pokroků vědy nám ale ukáže, že vědci nejednou získávali inspiraci během hypnagogického stavu. Tak tomu bylo v případě Edisona, Kekuleho, Descarta a dalších. René Descartes je zakladatelem způsobu myšlení, jemuž se říká vědecká metoda, kterou jsou dnes vedeny všechny dobré vědecké experimenty. Málokdo ale ví, že jeho metoda přišla na svět prostřednictvím několika živých snů! Descartovy sny jsou vynikajícím příkladem spojení intelektu schopného interpretace s nabídkou nevědomí
6) magická zrcadla a “oficiální” skutečnost
- i když připouštíme, že skutečnost každého z nás je odlišná, existuje tu nicméně “oficiální posvěcené” pojetí skutečnosti
- velcí filosofové a vědci, kteří svými myšlenkami utvářeli náš moderní pohled na svět, vedli jasnou dělící čáru mezi “skutečným” a “neskutečným”. Například sny jsou podle mnoha myslitelů klasickými příklady něčeho neskutečného. I děti se dnes učí, že sny nejsou skutečné
7) podřadná zábava
- dnes se na magická zrcadla pohlíží jako na společenskou hru nebo nedílnou součást zábavních parků
- zrcadla se přitom mohou stát cenným terapeutickým nástrojem pro překonávání zármutku i postupné sebepoznávání. I pokud jsou magická zrcadla pokládána za pouhé povyražení, jedná se o legitimní způsob zábavy a o fascinující cvičení
Hledění samotné
Zrcadlo
Zrcadlem se mohou stát nejrůznější předměty – křišťálové koule, naleštěné kovy, lampy, misky, či šálky naplněné vodou, jezera a samozřejmě zrcadla v pravém slova smyslu. Pro hledění do zrcadla může být použito v podstatě cokoli, co nabízí jasnou hlubinu.
Základem vidění nejsou samozřejmě žádné magické vlastnosti zrcadla, ale mysl osoby, která do něho hledí. Používejte zrcadlo jaké vám vskutku vyhovuje.
Pro hledění do zrcadla je potřeba vytvořit vhodné podmínky. Autor doporučuje aby zájemci o hledění do zrcadla získali prostředí naprosto oddělené od každodenního světa, aby mohl obsah nevědomí vyplout na povrch. Je vhodné a potřebné, aby se osoba procházející hlubokou duchovní zkušeností nacházela v prostředí, ve kterém se bude cítit naprosto uvolněně a velice příjemně. Jednotlivé složky prostředí mají napomáhat přechodu do změněného stavu vědomí.
Důležité je také vytvoření správné nálady, abychom se zbavili některých zábran a zvýšili tak pravděpodobnost dosáhnutí změněného stavu vědomí. Stejně tak k tomu některým lidem pomáhá procházka v přírodě, parku, návštěva muzea, člověk by měl před hleděním do zrcadla chvíli dělat něco relaxujícího, aby byl dostatečně uvolněný a přechod do změněného stavu vědomí byl co nejjednodušší.
Dále je dobré nemít při sobě žádné hodinky, člověk alespoň nesleduje kolik času uběhlo a vymaní se z presu.
Pokud se chcete pokusit o setkání se zemřelými příbuznými, je důležité si danou osobu pevně vtisknout do mysli (při této větě mě napadá myšlenka, zda jsou pak vidění v zrcadlech skutečná, nebo se jedná pouze o naši iluzi….?! ). Nejlépe se pro tento účel osvědčily fotografie. Vzpomínky se dají vyvolat také prostřednictvím památek na zemřelého (šperky, brýle, dopisy atd.).
Stav mysli příhodný pro hledění do zrcadla je velmi křehký. Rozhodně se zdá, že ve stavu napjatého očekávání člověk vidění nespatří. Pravděpodobnost dosažení zjevení se zvyšuje, pokud tiše a důvěřivě předpokládáme, že se dostaví. Rozhodujícím faktorem bývá uvolnění.
Při hledění do zrcadla by jste se měli pohodlně posadit tak, aby jste si mohli opřít záda i hlavu, např. do pohodlného křesla. Křeslo a zrcadlo umístit tak, abyste nemuseli během sezení držet oči v nepříjemného úhlu. Obvykle se nejlépe osvědčuje slabé osvětlení zezadu, ale zas záleží jak co komu vyhovuje.
Po pohodlném usazení je potřeba se uvolnit a zahledět do jasné hlubiny zrcadla, jako byste se dívali do dálky. Budete-li dostatečně uvolnění, ruce se vám budou zdát velmi těžké a v konečcích prstů pocítíte mravenčení. Toto mravenčení je téměř vždy signálem začátku hypnagogického stavu.
Velmi pravděpodobně vám bude připadat, že se plocha zrcadla zaplnila mraky, nebo ztmavne, to je znamení, že lze brzy očekávat vidění.
Člověk by zprvu neměl vidění nijak ovlivňovat, měl by naopak nechat událostem volný průběh.
Vidění trvají většinou méně než minutu, hlavně u lidí, kteří se nedokáží zklidnit na delší dobu. Čím více má ale člověk zkušeností, tím déle budou vidění v zrcadle trvat. Toť asi vše důležité a podstatné, nyní už záleží pouze na Vás, zda se pustíte do experimentování se zrcadlem. Sama hledění do zrcadla testuji, zatím bohužel bez jakýchkoliv výsledků, tím ale nechci nikoho odradit, je zřejmě potřeba se umět opravdu uvolnit a dát všemu čas …….
Čerpáno z knihy Opětovná setkání (Raymond A. Moody a Paul Perry)