RSS

Peklo

- pojmy analogické našemu peklu známe z mnoha světových náboženství, např. řecký Tartaros
- jde o místo v podsvětí, kam se po smrti uchylují duše hříšníků, aby zde trvale nebo dočasně odpykávali svá provinění spáchaná během pozemského života
- v křesťanském pojetí sídlí v pekle ďábel a jeho podřízení (čerti-démoni). Trýzní zde hříšníky mnoha bolestivými způsoby, např. vařením v kotli plném horké smůly, napichováním na rozžhavené vidle atd.
- starohornoněmecký text z konce 11. století popisuje peklo následovně: “V pekle je smrt bez smrti, pláč a nářek, holá neradost, není zde nic veselého. Smolný dým a hrozný zápach síry. Zničující dusivá mlha. Stinná jáma smrti. Vlnobití všeho smutku. Ničivý nápor veškeré ošklivosti. Chvění hrůzou, cvakání zubů a ohlušující bolestný řev. Hájemství utrpení, pekelná kobka, nejbohatší pokladnice všeho neštěstí. Horoucí propast. Obklopení zkázou. Běsnění ďáblů a jejich šílený hněv. Bez konce v čase, stále navěky. Tak vypadá pekelná říše ”
- velmi sugestivní popis pekla podává ve svém díle Božská komedie italský básník Dante
- peklo bylo původně stvořeno bohem pro anděly, kteří se přidali k Luciferově vzpouře a byli svrženi z nebes. Podle středověkých představ se peklo nacházelo 3245,5 mil pod povrchem země (přesně v polovině průměru země, tudíž v jejím středu). V pozdějším pojetí se do pekla dostanou všichni špatní křesťané, kteří zemřou obtíženi smrtelným hříchem – např. lupiči, vrazi, smilníci, podvodníci, ale především všichni ti, kdo nepatří ke katolické církvi
- v raném křesťanství, ale i ve středověku a raném novověku bylo bráno jako fakt, že drtivá většina lidí přijde po smrti do pekla. Barvitá kázání o hrůzách pekla neodmyslitelně patří ke koloritu středověku
- za jakýsi předstupeň pekla je brán očistec, místo, kde duše provinilců trpí, aby byly prostřednictvím tohoto utrpení očištěny od svých hříchů. Doba setrvání v očistci se různí podle druhu spáchaného hříchu
- současné křesťanství opouští tradiční představy pekla a chápe pekelné zatracení či pekelnou věčnost v protikladu ke spáse jako stav osamění, strašlivou prázdnotu a neplodnost osobního bytí

Comments are closed.