Exorcismus
- termín pochází z řeckého exorkismós – vyhánění (etymologickou podobnost můžeme nalézt též v latinském aiduratio a italském scongiuro, zaklínání)
- nazýváme tak rituál, pomocí něhož exorcista (vymítač) vyhání z člověka zlého ducha, démona nebo ďábla, který jej posedl, povětšinou za pomoci magicko – rituálních nebo také léčitelských praktik, pod vedením k tomu pověřené osoby
- kromě lidí se nečisté síly vymítají také z určitého místa, které ovládají zlé mocnosti, ze zvířat nebo i z věcí
- exorcismus je součástí mnoha náboženství
- nejznámější je exorcismus římskokatolický
- katolická církev rozeznává malý a velký (nebo též slavný) exorcismus. Malý exorcismus je součástí křtu, při němž se novokřtěnec zříká Satana a všeho zlého co nabízí. Velký exorcismus může vykonávat jen zvláštní kněz, který je pověřen biskupem. Průběh velkého exorcismu stanovuje tzv. Římský rituál (Tituale Romanum)
- z podnětu II. Vatikánského koncilu byla uložena revize Kodexu kanonického práva (Codex Iuris Canonici 1983 – plně platný dodnes!), která v podstatě potvrdila v § 1. kánonu 1172, v němž se říká, že nikdo nesmí zákonně vykonat exorcismus posedlých, jestliže neobdržel zvláštní a výslovné dovolení od místního ordináře
- § 2 téhož kánonu dovozuje: toto dovolení udělí místní ordinář pouze knězi, který se vyznačuje zbožností, věděním, moudrostí a bezvadným životem
- v prvních stoletích křesťanství se exorcismus poměrně hustě rozšířil. Již ve třetím století byl zřízen úřad exorcisty, o čemž nám podávají svědectví církevní otcové a spisovatelé jako svatý Justin, papež Kornelius, Tertulian či Cyprián
- v rámci křesťanské novozákonní tradice nacházíme první zmínky o setkání s ďáblem v synoptických evangeliích, kde satan pokouší Ježíše Krista na poušti. Ježíš jako vymítač ďábla se vyskytuje na mnoha místech Písma, zejména u synoptiků (zvláště Markovo evangelium se hojně o exorcismu zmiňuje: Mk 1,23-26 , 1,32-34-34 , 1,39….)
- za jedno z nejstěžejnějších míst je považováno vyslání dvanácti učedníků, kterým Ježíš dává moc uzdravovat lidi a vymítat démony (Mt 10,8 – Mk 6,7 – L 9,1)
- v desáté kapitole u Lukáše je nadto zmíněno vyslání sedmdesáti, kterým bylo rovněž tato moc předána. Toto pověření je v následujících letech vývoje vztaženo na církev a její služebníky
- po Ježíšově zmrtvýchvstání pokračují apoštolé ve svém poslání. Ve Skutcích apoštolů je několik zmínek o jejich boji proti silám zla, např. Sk 5,12.16 , Sk 8,5-7 , Sk 19,11-12
- moderní psychiatrie neuznává existenci žádného stavu posedlosti a projevy posedlých pokládá za symptomy určité duševní poruchy nebo choroby (např. schizofrenie)
- exorcistům je proto vytýkáno, že se zabývají náboženskými hysteriky a duševně nemocnými, čímž zhoršují jejich zdravotní stav
- naši předkové neměli s exorcismem žádný problém – jak by se řeklo dnes, brali jej jako reálnou součást denního života, boj dobra se zlem