Duše v moderní vědě
- pojem duše vychází z pochybnosti o schopnostech mozku živého tvora myslet a to obzvláště abstraktně, prožívat a pamatovat si emoce, tvořit projekty nebo umělecká díla. Úskalím tohoto pojmu je okamžik a způsob předpokládaného zrodu duše (inkarnace) a pak přímá souvislost uvedených schopností a paměti se zdravotním stavem mozku a to až do krajností
- existence duše jako nehmotné substance je pokládána za vyloučenou především tím, že by neměla komunikační prostředky na úrovni gigantického počítače s tělesnými orgány, které jsou hmotné a zejména s mnoha miliardami adresných neuronových spojů mozku. Při tom obousměrně a v reálném čase
- za vědomí a osobnost člověka se považuje interakce jeho neuronových spojů v mozku, množství a kvalita těchto spojů, které jsou získávány dědičně a dále vytvářeny zkušenostmi a učením. Nemocí a poškozením centrální nervové soustavy či až smrtí jedince úroveň jeho vědomí klesá až navždy zaniká
- popírání existence duše vychází mimo jiné z předpokladu, že mozek se svými vrozenými a získanými neuronovými spoji je sám lokalitou a pramenem všech neobyčejných projevů živých tvorů. Nehmotná a věčná substance by nemohla vzniknout v procesu dělení hmotných embryonálních buněk v těle matky nebo ve zkumavce (dala by se pak uskutečnit její velkovýroba v laboratoři)
- pro inkarnaci a reinkarnaci by byl duší naopak nedostatek a to v dobách růstu populace podle geometrické řady, kdy je počet živých větší než mrtvých