Pim van Lommel
- vědec s klasickým lékařským vzděláním
- došel k překvapivému závěru: “Nyní víme, že obvyklá vysvětlení prožitků z prahu smrti nejsou správná. Tyto prožitky nejsou vyvolány odumíráním mozkových buněk, nebo nedostatečným prokrvením mozku”
- Lommelovy výsledky prokazují, že člověk má vědomí a sebeuvědomění, tehdy, když už jeho mozek nepracuje
- všechny prožitky získané na prahu smrti se musely odehrávat ve stavu hlubokého bezvědomí. To je překvapivý poznatek, neboť u pacienta v hlubokém kómatu jsou struktury mozku silně poškozeny, a to i ty, které souvisejí s pamětí a subjektivní zkušeností – z toho odvozuje existenci lidské duše
- prokázali, že zhruba 18% všech pacientů v okamžiku klinické smrti nejen disponovalo plným vědomím, ale dokázali také vnímat i věci, které z místa své blízké smrti v žádném případě nemohli vidět. Tím jsou fyziologické výklady tohoto jevu vyloučeny: kdyby byl jeho příčinou nedostatek kyslíku, jak se s oblibou tvrdívá, pak by museli stejné prožitky mít všichni pacienti
- jediným logickým vysvětlením tedy zůstává to, že vědomí existuje nezávisle na mozku
- jestliže mozek není tvůrcem vědomí, pak může být pouze jakýmsi druhem přijímače
- mozek přijímá vědomí. Když mozek přestane pracovat, je tu možnost, že sebeuvědomování společně s vědomím a vzpomínkami existují mimo mozek
- prožitek z prahu smrti je vždy velmi jasný, zřetelný, uspořádaný – je tedy jednoznačným opakem halucinací, ty se vyznačují strachem a chaotickými představami
- obsahují střet s realitou mimo prostor a čas, s jinou dimenzí, kde se všechny věci odehrávají současně, během tohoto transcendentního stavu dále fungují všechny smyslové vjemy, pocity a identita dané osoby, když ta se právě nachází v hlubokém bezvědomí na místě, kde ke klinické smrti došlo