Společnost pro výzkum paranormálních jevů, z.s.
IČ: 02227088

Mezi naše hlavní cíle patří:
- objevování, studování, dokumentování a objasňování nevysvětlitelných úkazů
- shromažďování, uchovávání a využívání získaných poznatků ve prospěch společnosti
- sledování, studování, dokumentování a objasňování zvláštních schopností osob, s možností jejich využití ve prospěch společnosti
- pečování o rozvoj technického vybavení a prostředků pro výzkum paranormálních jevů
- spolupráce s jinými, podobně zaměřenými organizacemi

Doufám, že se nám bude dařit na maximum plnit všechny vytyčené cíle a že touto cestou v tomto oboru dosáhneme co nejvíce úspěchů a přínosů.

Úvod

Vítáme Vás na stránkách o posmrtném životě. Budu ráda, když touto cestou najdu pár příznivců, kteří se budou chtít podělit o své názory, zážitky, budou se chtít podílet na těchto stránkách, nebo prostě jen ty, kteří mají zájem se něco zajímavého dozvědět. TECHNICKÁ POZNÁMKA: pokud Vám stránky nefungují jak mají, především v prohlížeči Internet Explorer (hlášení: Na stránce se vyskytla chyba), používejte prosím jako prohlížeč Mozillu Firefox.

Každý podléhá myšlence na smrt, není člověk který by na ni zapomněl, čeká na každého bez vyjímky. Ale jen málokdo na smrt nenahlíží jako na definitivní konec všeho. Tyto stránky mají posloužit jako malý náhled do historie spiritismu, jako vysvětlení pojmů, omylů, důkazů, prostě všeho co se týká smrti a posmrtného života. Rozhodně nemají vyvolat pocit vnucování jakéhosi názoru, je to jen nestranný přehled Všem, kdo jsou, i třeba jen na chvilku, lační dozvědět se něco o “onom světě”.

Sama se na objasnění posmrtného života intenzivně věnuji řadu let, přečetla jsem spoustu materiálů (ze kterých z velké části vznikly tyto stránky), leč musím přiznat, že jasný důkaz posmrtného života opravdu nemám. A snažím se být stále objektivní a dokud sama nedostanu zcela přesvědčivý a nevyvratitelný důkaz, neuvěřím. Ale ani to mne neodrazuje od dalšího hledání důkazů. Vždyť život je tak krátký a otázek tolik.

Snad tyto stránky splní svůj účel jak se dozvědět pár zajímavých věcí o posmrtném životě a nebudou patřit mezi ty, jež jsou spíše jen o spekulacích a pohádkách. Budu se snažit Vám všem přinášet objektivní informace a doufat, že se mi podaří udržet stránky na profesionální úrovni (teda jestli se tomu dá tak říci :-)  ) a že najdu i pár příznivců.

Veronika

Přikládám k nahlédnutí …….

Zahady zivota 8_2024

V sekci Stránky – Výsledky badatelské činnosti naleznete jednotlivé případy a výsledky, které jsme nedokázali racionálně vysvětlit.

Nejpodstatnější v této kameře je senzor, který skenuje osnovu obrazu a zobrazuje předměty pomocí infračervené laserové mřížky a technologie reagující na pohyb. Tímto údajně může zachytit (vytečkovat) pro oko neviditelné skeletální postavy. Chci také ale upozornit, že kamera občas sice zachytí skeletální postavu, ale neznamená to, že se vždy jedná o cosi nevysvětlitelného a nadpřirozeného. V rámci testování jsme třeba narazili na příklad, kdy jsme snímali náhrobek tvarem a velikostí připomínající lidskou postavu a kamera jej automaticky, špatně vyhodnotila a vytečkovala jako skeletální postavu. Jedná se stále jen o přístroj, který může chybovat a mylně zobrazovat, na tento aspekt rozhodně nezapomínáme a bereme na něj velký zřetel.  Ale občas se vyskytnou i skeletální postavy, které tak snadno vysvětlit nejde, jako např. ve videu umístěném níže.

Zde přikládám pár fotografií, jak snímané prostředí pomocí kamery vypadá:

Vidíte, že se nejedná o klasické zobrazení. Ve většině případů kamera snímá černobíle (snímek vlevo), když se objeví barvy (snímek vpravo), znamená to, že kamera začíná snímat cosi anomálního:

Zde jsou dvě fotografie, na kterých můžete vidět, jak vypadá vyobrazení (vytečkování) postavy. Na těchto fotografiích se jedná samozřejmě o člověka, kdy vidíte jasný obrys a přes něj skeletální vytečkování:

A na této fotografii již vidíte pouze skeletální vytečkování, ale žádný obrys osoby. Je tedy patrné, že kamera zachytila postavu neviditelnou pro lidské oko:

A zde je jedno zajímavé video, které se nám podařilo pořídit v rámci testování kamery. Skutečně jsme zachytili skeletální postavu. Video vzniklo na hřbitově, snímané jsou dva stromy a uprostřed mezi nimi stojím já. Nejdříve se nic neděje, kamera ale snímá barevným vyobrazením cosi anomálního a poté se objeví skeletální postava na levém stromě. Postava je otočená čelem ke mně a pak vypadá, že šplhá po stromě do jeho koruny, kde mizí.

Postava

Další video není podstatné na obraz, ale tentokrát na zvuk (zde doporučuji sluchátka pro jasnější poslech nahrávky). Na hradě Houska se nám podařilo zachytit moc zajímavé EVP přímo v pověstné kapli. Nahrávka vznikla kolem jedné hodiny ráno. Podotýkám, že s naprosto čistým svědomím mohu odpřisáhnout, že zachycený hlas nemohl být od nikoho z přítomných. V pozadí můžete slyšet můj šepot (kde se omlouvám za slovo vole :-) ), cvakání fotoaparátu a pípající zvuk je v tu chvíli naprosto šílící měřič elektromagnetických vln. Abych upřesnila, jedná se vůči mému šepotu o jasný a čistý mužský hlas, záměrně nepíši co konkrétně v zachyceném EVP slyšíme a budu moc ráda, když mi zde napíšete, co z nahrávky konkrétně slyšíte vy.

EVP

Opravdu doporučuji článek alespoň přečíst. Budu ráda, když jej zde okomentujete, či přispějete svými zkušenostmi, klidně i samotným videem z experimentu.

http://karelwagner.blog.idnes.cz/c/445069/Jednoduchy-experiment.html

V článku, který vyšel v dubnovém vydání časopisu a naleznete jej níže, se dozvíte něco málo o mě a mé práci v oblasti paranormálna.

Obálka   Strana první   Strana druhá   Strana třetí   Strana čtvrtá

Původní stavba byla vystavěna již ve 13. století, poté byla částečně zničena bojem, opuštěna a postupem času zbyly jen trosky. Valašský kníže Vlad III. Tepes Dracula (1431-1476) byl zlákán potencionálem původního hradu umístěného na strmé hoře, a proto nechal hrad (pevnost) v roce 1457 znovu opravit a dostavět.
Poenari je skutečným hradem na kterém Tepes žil. Hrad byl nakonec také opuštěn a v roce 1888 částečně zničen zemětřesením, avšak značná část hradu zůstala a byla obnovena.

Poenari mělo sloužit jako bezpečné útočiště. Nachází se u města Curtea de Arges a je umístěn vysoko nad řekou Arges, na pomezí Valašska a Transylvánie. Nachází se v blízkosti pohoří Fagaras (tzv. Transylvánských Alp). Je to odlehlé a strašidelné místo. Hrad měl vynikající strategickou pozici a vede k němu 1480 schodů.
Byl postaven za využití otrocké práce, práce šlechticů (bojarů), které Tepes ušetřil smrti nabodnutím na kůl při boji o velikonocích v Targovisti. Tyto šlechtici byli příčinou zabití jeho otce.  Ti, kteří nemohli, nebo odmítali pracovat, byli nakonec na dřevěný kůl stejně naraženi. Takže již stavba samotná probíhala za krvavých podmínek.
Při stavbě potřebovali jednat rychle, proto se uchýlili k netradičním postupům. Stavba začala okolo strážní věže. Tepes ale plánoval něco velkolepějšího. Pevnost, která bude zabírat nejen celý vrchol Poenari, ale která ho navíc i rozšíří.
Zdi hradu dodávají zvláštní vzhled ve dvou odstínech, červené cihly na základu ze šedého kamene. Jedná se o velmi neobvyklou stavbu a to právě díky kombinaci kamenů a cihel.
Přestože zdi stojí na úzkém horském vrcholu, dosahují úctyhodné šířky téměř tří metrů. Té bylo docíleno byzantským způsobem stavby. Nejprve se postavily dvě vnější stěny z cihel a prostor mezi nimi se pak vyplnil sutí, tím vznikla naprosto pevná stavba. Zdi udržovala při sobě vápenná malta. Ta zcela úplně neztvrdla, tím dopomohla zdím pohybu, čímž při zemětřesení nedocházelo k prasklinám a hrad byl odolnější.
Je tedy jasné, že na stavbě nepracovali jen otroci, ale i řemeslničtí mistři. Téměř veškerý materiál, který byl ke stavbě potřeba, se naházel v údolí řeky pod hradem. Cihly si vyráběli a vypalovali přímo na místě.
Po svém dokončení zabral hrad celý vrchol. Zhruba 10m na šířku a 55m na délku.
Hrad skýtal dokonalé bezpeční orlího hnízda a umožňoval dohled nad klíčovým strategickým průsmykem mezi horami.
Tepes byl donucen válkou uchýlit se na hrad Poenari. Pozice, umístění a opevnění hradu znemožňovalo frontální útok. Někteří z těch co zůstali uvězněni uvnitř hradu, situaci neunesli. Vladovu ženu zachvátil panický strach, že jí útočící Turci umučí k smrti a vrhla se dolů z cimbuří do řeky hluboko pod hradem. Dodnes se jí říká kněžnina řeka.

S hradem a Tepesem je úzce spojena americká rodina, která po generace žila v jeho stínu a patřila mezi jeho nejzavilejší nepřátele. Jedná se o rodinu Florescu.
Vinteli Florescu provdal svoji sestru Marii za nevlastního bratra Vlada Tepese, Vlada Mnicha. Florescu podporoval Mnicha, aby svrhli Tepese, to se jim ale nepodařilo a museli uprchnout. Tím se stali Florescové a Tepes nepřátelé na krev.
Další potomek Florescu, George, chtěl navštívit hrad Poenari v roce 1969. V té době již téměř nikdo Draculův hrad neznal. Byla to opuštěná zřícenina, o které nikdo moc nevěděl.
George vystupoval nahoru k hradu po strmé stezce v doprovodu rumunského badatele zabývajícího se Draculou, Matei Cazacu. Ten v žertu začal vyprávět legendu, že když Vlad postavil tento hrad, uvalil na něj kletbu, aby se jeho nepřátelé nemohli dostat nahoru a nikdy nemohli živí vstoupit do hradu a tím, že Florescu patřili mezi největší nepřátelé Vlada, vztahuje se kletba i na ně. Netušil však v tu chvíli, že není daleko od pravdy. Když byli téměř u vrcholu, George uklouzl a spadl po úbočí svahu dolů. Donesli jej do nemocnice, ale po několika měsících díky zraněním a šoku zemřel.
Každému z rodiny Florescu se postupem času na hradě něco přihodilo, něco podivuhodného a jsou přesvědčeni, že je to právě Draculovou kletbou.
Synovec George, Radu se na místo vrátil o několik měsíců později, v zimě 1969, aby vše prověřil. Tam se přesvědčil na vlastní kůži, že na hradě není vše v pořádku. Společnost mu dělal mladý filmař Myron Yorra. Všichni měli dojem, že se nacházejí v přítomnosti velikánské síly, která nebyla nezbytně dobrá, nebo zlá, ale bylo to výjimečné místo. Dole ve vesnici byly slyšet různé zvuky, sem tam byly slyšet ptáci, když se však přiblížili k hradu, bylo tam naprosté a nečekané ticho.
Během prvního dne na hradě začal Myron trpět obrovskými bolestmi žaludku. Urychleně ho odvezli do nemocnice a pak odletěl domů do Bostonu, kde mu diagnostikovali vnitřní krvácení, které nakonec samovolně přestalo. Diagnóza nebyla zcela jednoznačná.
Hned jak byl propuštěn z nemocnice, nechal si vyvolat film, který nafotil na hradě, ale během několika hodin volali z laboratoře, že je film poškozen. Některé jeho části byly v pořádku, ale zbytek, hlavně ta část transylvánského hradu byla mléčně zakalená.  Něco se do filmu připletlo a oni nikdy nepřišli na to, co to mohlo být.
Pak se Radu ještě jednou na hrad vrátil, ale nijak netoužil podívat se znovu na hradby. Stoupání k hradu mu bylo velice nepříjemné a měl pocit, že na tom místě je něco děsivého. Rozbolela ho hlava a měl nechuť pokračovat dál, což si nedokázal racionálně vysvětlit.  Smrt jeho strýce George a ostatní smůla jeho rodiny Radu přesvědčila, že na hradě působí nějaká zlovolná síla.
Další z rodu Florescu, John, spolu se svým přítelem ze školních let Stephenem Keefem se rozhodli strávit noc na hradě. Bylo 14.července 1972, byl úplněk a viditelnost skvělá. Rozmístili na hradě světla, měli kazetový magnetofon na nahrávání a fotoaparát s bleskem, aby zachytili jakékoliv paranormální jevy, které by potvrdily, že na hradě je něco neobvyklého. Rozložili si spacáky a rozhodli se, že budou držet hlídky. Spali na věži a měli krásný výhled na pláně pod nimi. Chvilku po půlnoci zahlédli paprsek světla vycházející z nějakého pevného zdroje, jakoby ho napájel kabel. Nejdříve si mysleli, že jsou to místní lidé, kteří nesou lucernu a jdou se podívat, jestli jsou v pořádku. Ale když se to přiblížilo, uvědomili si, že to světlo je načervenalé a začali se trochu bát. Když se přiblížilo na dohled, světlo zhaslo. Vystrašilo je to a ráno se shodli, že se jednalo o něco nadpřirozeného.

Svědky zajímavých světel vyskytujících se na hradě Poenari, ale nebyl jen potomek rodu Florescu. Před několika lety se rozhodl tým Discovery Channel z pořadu Nejstrašidelnější místa světa přenocovat na hradě a pokusit se zachytit cokoliv nadpřirozeného. Kolem druhé hodiny ranní zahlédli pár červených světel stoupajících směrem k hradu. Světla se ale nepohybovala po cestě, nýbrž v místech, kde je to velice nepřístupné. Tým absolutně nemohl rozeznat a vidět nic, co, nebo kdo by toto způsoboval. Světla natočili, mohli je vidět i diváci. Tým ale bohužel i se všemi technologiemi co měli sebou, tento jev nemohli vysvětlit. Ač lidé z týmu nebyli pověrčiví, v tomto případě zpanikařili a s křikem z hradu utekli. Pokud se je někdo pokusil vyděsit, tak se mu to velice dobře povedlo, jelikož to bylo poprvé, kdy tým tohoto pořadu z místa natáčení utekl.

Lidé věří, že na hradě přebývá něco zlého, došlo tam k příliš mnoha dramatům a zločinům.
Hrad byl po dlouhou dobu příčinou strachu místních vesničanů a zdrojem příběhů o nadpřirozených bytostech. Nyní přijíždějí na žádost rodiny Florescu na místo místní kněží, aby jej pravidelně posvětili.

Na hrad Poenari se příliš návštěvníků nehrne, je to způsobeno tím, že většina o tomto hradu nikdy neslyšela a dostat se k němu není zrovna lehké, výstup je dost náročný a trvá cca hodinu pěší strmou cestou. Většina návštěvníků jsou Rumuni, kteří věří v legendu Draculy a je to určitá kapitola jejich historie. Poenari jsou již většinou jen zříceny, ale i přesto všechno je to krásné místo k návštěvě, není přecpané turisty, obklopuje jej ohromující krajina, má úžasný výhled a scenérii. Z hradu dýchá opravdu okouzlující a tajemná atmosféra.
Před více než 500lety zde našla smrt Draculova žena, jeden z potomků rodu Florescu  a nedobrovolníci podílející se na stavbě hradu. Podivuhodnými příběhy kolem hradu se to jen hemží, je tedy opravdu pravděpodobné, že na hradě Poenari  straší?

Jeho podivuhodný příběh začíná narozením dívky v prominentní rodině Leonarda a Sarah Pardee z New Havenu v Connecticutu. Dívka se jmenuje po své matce Sarah a v dospělosti se stává kráskou města. Je velice oblíbená, zvána na všechny společenské akce a to díky své hudební dovednosti, umění plynule hovořit v různých cizích jazycích a obrovskému charisma kterým oplývá.

Sarah se seznámila s místním mladíkem Williamem Wirtem Winchesterem (jeho otec Oliver Winchester byl výrobce košil a zdatný obchodník.  V roce 1857 převzal Oliver aktiva podniku, která vyráběla pušku Volcanic Repeater. V té době patřil tento typ zbraně mezi ohromný pokrok v systému nabíjení, avšak Oliver šel ještě dál a společnost v roce 1860 vyvinula pušku Henry. Tato puška se stala v průběhu občanské války velice oblíbená a peníze se začali Oliverovi jen hrnout. Brzy nashromáždil velké bohatství a společnost přejmenoval na Winchester Repeating Arms Company – Winchestrova zbrojní společnost).
Toho si také 30. září roku 1862 v New Havenu vzala.

O čtyři roky později, 15. července 1866, Sarah porodila dceru Annie Pardee Winchester. A tím začala její první tragédie. O něco málo později zjistili u dcery Annie nevyléčitelnou nemoc „marasmus“, při které tělo velmi rychle chřadne. Annie zemřela 24.července. Sarah byla otřesena a událost jí zasáhla natolik, že se načas naprosto stáhla do sebe a nějakou dobu balancovala na hraně šílenství. Trvalo jí téměř deset let, než se z celé situace vzpamatovala. Již nikdy další dítě neměla.
Po několika letech přišla další osudová rána. Williamovi, nyní dědici říše Winchester, diagnostikovali plicní tuberkulózu. Zemřel dne 7. března 1881.
Sarah v důsledku smrti svého manžela zdědila přes 20mil. dolarů, dále ještě vlastnila 48,9% akciového kapitálu společnosti. To vše jí zajistilo příjem 1000 dolarů denně (1000 dolarů – v roce 2010 tato částka odpovídá zhruba 22.000 dolarů).
Tento obrovský majetek však nezmírnil její bolest po ztrátě manžela a dcery.

Hluboce truchlila a krátce nato jeden z jejích přátel navrhl, že by měla navštívit spirituální médium, které by její bolest alespoň trochu zmírnilo a popřípadě se spojilo s jejím mužem.
Dnes se již přesně neví co médium Sarah povědělo. Jednalo se prý o jakýsi vzkaz, buď od manžela, nebo od jiných zemřelých duší, že rod Winchester je prokletý, což bylo způsobeno výrobou jejich zbraní, které vzaly spousty lidských životů v řadě indiánů i vojáků občanské války a nyní duchové obětí pronásledují jejich rodinu a chtějí pomstu. Aby se této pomstě a prokletí Sarah vyhnula, musela se odstěhovat na západ a tam začít stavět dům, který nesměl být nikdy dostavěn. Měl to být dům plný slepých uliček a zvratů, aby se v něm duchové zemřelých ztratili a niky nebyli schopni Sarah najít.
Ať již byla věštba média jakákoliv, Sarah se skutečně rozhodla prodat svůj nynější movitý majetek v New Havenu a vydala se na západ ke své neteři do Menlo Parku v Kalifornii.

Díky tomuto přestěhování nalezla v Santa Clara Halley ideální místo pro vystavění jejího osudového domu.
Jednalo se o 162 akrů veliký pozemek s šesti pokojovým domem, který vlastnil Dr. Caldwell. Brzy jej Sarah přesvědčila, aby jí vše prodal a započalo stavění a přestavování, které trvalo celých 38let. Krom tohoto domu a pozemku ještě vlastnila domy v Atherton, Los Altos a Palo Alto.

Na stavbě domu se podílela spousta pracovníků a řemeslníků, kteří pracovali 24 hodin denně. Zvuky kladiv a pil prý zněly celé dny i noci.
Když měl dům již 26 pokojů, nechali k němu přivést železniční koleje, aby se dalo veškeré vybavení a materiál bez velké námahy dopravit co nejblíže.
Sarah neměla žádný mistrovský plán pro stavbu domu, jen se každé ráno setkala s předákem, ukázali si ručně načrtnuté plány prací pro tento den a i když byly plány dost často chaotické, tak i přesto šly veškeré práce hladce a při nastalých problémech Sarah vždy našla jiné, rychlé řešení. Pokud by nastal problém, který by zbrzdil stavbu a řešení by nebylo tak rychlé, začaly by se budovat další místnosti kolem stávajících. Hlavně aby práce neustaly.
Dny, týdny, měsíce plynuly a dům se razantně rozrůstal. Byly přistavěny další pokoje k původním, až vzniklo jedno celé velké křídlo, přibyly věže a štíty, až nakonec budova dorostla údajně do 7 pater.

Uvnitř domu byly 3 výtahy, 47 krbů, 2000 dveří, 10000 oken, 47 schodišť, z nichž některé nikam nevedly, 13 koupelen , 6 kuchyní, 17 komínů (z nichž některé nebyly vůbec funkční), skříně které vedly do zdí,  dveře které vedly strmě k zemi, propadliště a desítky dalších zvláštností. Dokonce i schodiště byla montována opačně a většina koupelen měla prosklené dveře.

Sarah měla přímo uprostřed domu speciální místnost, Modrý pokoj, který obsahoval skříň, toaletu, stolek s perem, papíry a destičkou pro komunikaci s oním světem. Každý večer zde pořádala seance. Dle legendy měla mít na těchto seancích vždy jedny ze 13 speciálně barevných šatů. Měla zde přijímat různé pokyny od duchů. Sousedé prý slýchávali zvonit zvon o půlnoci a ve dvě ráno, ten měl oznamovat příchod a odchod duchů.

Bylo také zřejmé, že Sarah byla zaujatá číslem 13. Téměř všechna okna měla 13 skleněných tabulek, ve třinácté koupelně bylo třináct oken, vstupní hala byla rozdělena do třinácti sekcí, skleník měl 13 kopulí, většina stromů a keřů byla sestříhávána do čísla 13, každý pátek velký třináctý zvon 13-krát odbil ve 13hodin, řada dřevěných podlah byla ze 13-ti částí, některé z pokojů měly 13 oken, lustry měly 13 svící, v Modrém pokoji bylo 13 háčků na šaty, které Sarah používala při komunikaci s duchy a téměř všechny schodiště měly 13 schodů. Jedinou výjimkou byly točité schody, které měly 42 schodů a normálně by vystačily na spojení tří pater, v tomto případě však byly vysoké pouze necelé tři metry, jelikož každý schod měřil do výšky pouhých 5cm.

Ačkoliv to vypadá jako šílenství, Sarah toto vše dávalo smysl a měla pocit, že může mít pod kontrolou případné návštěvy duchů, kteří se jí chtějí pomstít, nebo jí ublížit. Dům byl navržen jako bludiště, které mělo zmást a odradit tyto duchy.
Sarah pokračovala dále v rozšíření domu a žila velice osamoceně, kromě jí, zaměstnanců, dělníků a samozřejmě duchů v domě nikdo jiný nebyl. Sarah často celé noci nespala, rozmlouvala s duchy a hrála do časných ranních hodin na klavír.

S kombinací jejího majetku a výstředního stavebního projektu se o ní v místní komunitě rozvilo mnoho pověstí. Na jedné straně Sarah byla velice štědrá, svým zaměstnancům např. platila 3 dolary na den, kdy v té době byla klasická taxa maximálně 1,5 dolarů denně. Dětské domovy a mnoho dalších místních charit těžilo z jejích anonymních příspěvků. Kdykoliv u sebe uvítala děti ze sousedství, nechala si je u sebe hrát, nebo jim hrála na klavír a kupovala zmrzlinu. Na druhou stranu měla zájem zůstat v ústraní. Jeden z prvních úkolů u domu bylo zasadit vysoký živý plot z cypřišů. Také prý měla velmi často tvář zahalenou tmavým závojem.

Vše takto poklidně běželo až do roku 1906, kdy v San Franciscu udeřilo velké zemětřesení. Dům tak přišel o tři patra, která se úplně zřítila a již nikdy nebyla znovu postavena. Základní struktura domu však relativně vydržela a dům byl na tom mnohem lépe než ostatní domy v jeho okolí.
Legenda praví, že Sarah každý večer spala v jiném pokoji, při zemětřesení v jednom z nich uvízla a služebnictvu trvalo dlouhou dobu než jí vůbec našli, od té doby se rozhodla spát pouze v jedné ložnici.

Sarah věřila, že zemětřesení bylo znamení od duchů, kteří byli rozzuřeni, že dům byl již skoro hotov. Aby se ujistila, že dům nebude nikdy dokončen, nechala zabednit 30 nedodělaných pokojů.  Dále také věřila, že duchové, kteří padli ve zřícených částech domu, tam zůstanou uvězněni navždy.
Dům se po zemětřesení začal znovu opravovat a rozšiřovat. Všude byly vybudovány komíny, které ale neplnily žádný účel. Dle starých pověstí se totiž věřilo, že duchové se právě v komínech zjevují i mizí. Z podobného důvodu v celém domě byly pouze dvě zrcadla, duchové je údajně nemají rádi, neradi vidí své vlastní odrazy.
Dne 4.září 1922, po seanci ve svém modrém pokoji, šla Sarah ulehnout do svého pokoje a v časných ranních hodinách zemřela ve spánku na selhání srdce ve věku 83 let. Pohřbena byla na hřbitově Evergreen v New Havenu, Connecticut, vedle svého milovaného manžela.

Podle ustanovení její poslední vůle všechno její osobní vlastnictví, včetně vybavení domu, spotřebního zboží, obrazů, šperků a dokladů bylo ponecháno její neteři Marian Merriman Marriott. Majetek však již nebyl tak ohromný jak býval a to hlavně díky její posedlostí stavbou domu (náklady na dům se odhadují zhruba na 5,5 milionů dolarů při platbě v roce 1922, což by znamenalo více než 71 milionů dolarů v roce 2010). Panství a ostatní domy nebyly v závěti výslovně nikomu přiděleny, proto byly přenechány správci Union Trust Company of San Francisco.

Povídalo se, že někde v domě je ukryt trezor obsahující šperky a zlatý jídelní servis, ze kterého prý hostila Sarah své duchy. Příbuzní sice našli a otevřeli několik bezpečnostních schránek, ale zde byly pouze staré vlasce, ponožky, výstřižky z novin o smrti její dcery a manžela, kadeř vlasů dítěte a vlněné spodní prádlo. Žádné zlato, ani jídelní servis nebyl nikdy nalezen.
Vybavení domu, osobní věci, přebytek stavebního materiálu a dekorací byly z domu odvezeny a samotný objekt byl prodán skupině investorů, kteří dům použili jako turistickou atrakci za 135000 dolarů. Jeden z prvních návštěvníků domu byl známý americký animátor, podnikatel a zakladatel známého pořadu Věřte, nevěřte Robert L. Ripley, z dalších známějších osobností dům navštívil i Harry Houdiny.

Dům byl původně inzerován jako dům se 148 pokoji, půdorys byl však tak matoucí, že při každém přepočtu se počet pokojů lišil. Všechny pokoje byly v domě znovu a znovu přepočítávány a až po pěti letech se odhadovalo, že pokojů existuje 160 (původně jich však bylo 500 – 600, jen byly přebudovány, nebo zazděny). Nikdo si však není jistý, jestli je tomu opravdu tak. Dům je velice zarážející a záhadný, jen dělníkům trvalo šest týdnů než ze všech místností odstěhovali nábytek. Pracovníci se v domě neustále ztráceli, jelikož byl jak labyrint a nešlo se v něm orientovat. 

Od smrti Sarah existuje spousta divokých příběhu o ní samotné a jejím domě. Je však divné, že nikdo z jejích příbuzných, nebo bývalých zaměstnanců nikdy nevystoupil na veřejnost, aby vyvrátil tyto příběhy a to i navzdory skutečnosti, že někteří z nich žili více než čtyřicet let po její smrti. Cítili se snad ohrožení kdyby měli promluvit, nebo jen ctili její soukromí i po její smrti?
U domu Winchester House nebudeme nikdy schopni oddělit fakta od legend, je tudíž na každém co si o celém mysteriózním příběhu a domu bude myslet.

Zajímavosti ze života Sarah Winchester
Skutečnost, nebo výmysl?

Během jejího výstředního života vznikla spousta divokých zvěstí.
Například její zaměstnanci začali být velice pověrčiví a v průběhu let dokonce věřili, že jejich paní umí procházet přes zavřené dveře a pevné zdi. Nejednalo se ovšem o žádný nadpřirozený jev, jak již víme, měla v domě zabudované různé tajné cesty, kterými mohla nepozorovaně do jakékoliv části domu. Vše dělala pro kontrolu svých zaměstnanců, aby jejich práce byla opravdu pečlivá.
Sarah měla dokonalou paměť a měla naprosto dokonalý přehled o veškerém svém majetku a to dokonce až do posledního šroubku. Jedna historka hovoří o opravě brány, na kterou si vzal dělník čtyři pozlacené šrouby z jednoho skladiště. Nedlouho poté za ním Sarah přišla a po chybějících čtyřech šroubech pátrala.

Občas testovala loajalitu svých podřízených. Např. jednou řekla svému malíři ať vymaluje strop a stěny jednoho pokoje na červeno, o tři dny později od něj nechala ten samý pokoj přemalovat na bílo.
Při vybírání zahradníka dala třem uchazečům stejný úkol, aby zasadili celou řadu zelí, ale rostlina aby byla zasazena vzhůru nohama. První tak učinil aniž by na to cokoliv řekl. Druhý její žádost odmítl úplně a třetí souhlasil s takovýmto sázením, ale navrhl ji, že by bylo lepší zelí zasadit do země správným směrem. Tento poslední zahradník práci dostal. Nebál se říct svůj názor, ale zároveň uznával autoritu Sarah.
V domě se má nacházet i vinný sklep. Sarah vlastnila jedny z nejlepších ročníkových vín a likérů. Jednou večer šla údajně do vinného sklepa, kde narazila na otisk ruky na zdi. S největší pravděpodobností tam tento otisk udělal někdo z dělníků, Sarah to však brala jako znamení od duchů a nařídila sklep zabednit. Do dnešního dne tento vinný sklep ještě nebyl objeven.

Vybavení domu:
Bytové zařízení – Sarah rozhodně nešetřila a kupovala nejlepší zařízení jaké šlo sehnat. Lustry byly pokryty stříbrem a zlatem, okna zhotovena z uměleckých skel, bronzem vykládané dveře, švýcarské tvarované vany. Na interiér bylo použito vzácné speciální dřevo jako byl mahagon, nebo růžové dřevo a bezpočet dalších unikátních položek
Parketové podlahy – mezi významné atributy domu patří podlahové parkety. Jeden řemeslník na nich pracoval celých 33let. Byly vyrobeny z mahagonu, růžového dřeva, týku, javoru, dubu, bílého popele a uspořádány byly do působivé mozaiky. V ložnici Sarah byla podlaha speciálně upravena tak, aby sluneční světlo proudící okny přeměnilo tmavé proužky dřeva na světlé a pak zase zpět při pohledu z opačných konců místnosti.
Umělecké sklo – panské sídlo oslňuje uměleckými skly v jednotlivých oknech. Mnohé z nich byly vyrobeny na zakázku v Rakousku, nebo dovezeny z New Yorku. Jsou navrženy velice okázale, s využitím vypuklých skel a s vložkou třpytivých drahokamů. Sarah sama navrhla některé vzory do oken a to motiv její oblíbené květiny sedmikrásky a různé vzory pavučin, které, jak někteří věří, pro ni měly jistý okultní význam.
Skříně – truhlář po mnoho let vyráběl z bohatě propracovaného a leštěného dřeva různé vestavené skříně s hlubokými zásuvkami a obrovskými prostory. Uvnitř byly uloženy látky z nejvzácnějšího saténu a hedvábí, ručně vyšívané prádlo z Číny, Irska, Filipín a elegantní tkaniny z Persie a Indie. Legenda praví, že Sarah kupovala celou škálu materiálů tak, aby nikdo jiný v okolí neměl stejný vzor.
Velký taneční sál – nechala vystavět obrovský taneční sál, který byl postaven bez použití hřebíků. Stříbrný lustr byl dovezen z Německa. Stěny a parketové podlahy byly vyrobeny ze šesti tvrdých dřev – mahagon, týk, javor, palisandr, dub a jasan bílý.
Dominantou sálu byla dvě velká vitrážová okna, kde v každém z nich byl napsán citát od Shakespeara. Paradoxem je, že tento sál nebyl nikdy využit. A po zemětřesení v roce 1906 jej nechala zazdít.
Vnější architektura – té byla věnována stejná pozornost jako interiérům. Vnější fasáda je v duchu viktoriánské architektury, kde můžeme nalézt různé věžičky, věže, tvarované stěny, kopule, římsy a balkóny. Vše je vypracováno s detailními ozdobami. Při pohledu na dům z různých úhlů vypadá, díky okrasným věžím, jako zámek.
Na vymalování celého domu bylo potřeba 76000 litrů barvy.

Vymoženosti domu, které pro tehdejší dobu byly výjimkou:
- parní a klimatizační vytápění
- moderní kryté toalety včetně celkové kanalizace
- plynové osvětlení na vypínač
- teplá sprcha
- 3 výtahy, z nichž jeden měl jako jediný v USA horizontální hydraulický píst
- některé prameny říkají, že Sarah Winchester byla první, která pro izolaci použila vlnu
- vnitřní kliky pro uzavření a otevření venkovních okenic
- ve skleníku měla zabudovaný odvodňovací systém, kdy při zalívání květin přebytečná voda odtékala speciálním potrubím na zahradu
- v domě měla také zabudovaný tzv. služební komunikační systém, jakýsi domovní rozhlas, kdy mohla z jakékoli části domu zavolat své sluhy
- většina krbů měla závěsné, železné přihrádky pro snadnější odstraňování popela

Interiér

Zahrada
Na velké zahradě se nacházely rostliny, květiny, stromy, keře a byliny, které byly dovezeny z více než 110 zemí po celém světe. Některé původní výsadby vzkvétají ještě dnes, mezi nimi např. sto let starý keř s růžemi.
O zahradu se obvykle staralo osm až deset zahradníků. Kolem domu byl neustále dobře udržovaný živý plot, který prý dokonce dosahoval takové výše, že na silnici bylo vidět pouze z horního patra domu.
Zahrada je typicky viktoriánského stylu, s geometrickými vzory a úhledně zastřiženými keři. Sarah měla při vytváření zahrady svoje nápady a návrhy, často se však ráda odkazovala na knihu o zahradnictví, kterou publikoval v roce 1841 A.J. Downing.
Stromy – stromy na pozemku jsou z celého světa. Můžeme zde najít evropský akát, anglický tis a ořech, peruánský pepř, španělské a norfolské borovice a další. Unikátní sbírka obsahuje vysokotyčící se blahočety chilské, tomely, grapefruity, pomeranče, katalpy, citróny, bobkové listy a růžové květiny myrty.
Květiny – květiny byly hojně po celém areálu. Různé druhy, především oblíbené sedmikrásky, dále také bohaté záhonky jasmínu, růží, bylinek a dalších.
Kašny a sochařství – před přední částí domu byly umístěny čtyři fontány. Každá měla jiný motiv – bílé volavky, bůžek lásky, andělé a hadi.
Nejznámější sochou v zahradě je malý indiánský lukostřelec představující rodilého Američana, který zemřel při obraně své země. Říká se, že touto sochou chtěla Sarah uklidnit duchy statisíců indiánů, kteří byli zabiti puškou Winchester. Lukostřelec hledí přes trávník na sochu jelena.
Ostatní sochy představují postavy z řecké mytologie. Jedna z těchto soch se např. nachází v hadí fontáně a je to řecká bohyně zemědělství Demeter.
Sady – velkou část pozemku změnila Sarah na sady. Ty produkovaly bohaté množství švestek, meruněk a vlašských ořechů. O tyto sady se celoročně staralo deset zaměstnanců a v době sklizně se najalo dalších deset až patnáct mužů. Poté co bylo ovoce sklizeno a očištěno, sušilo se ve spaciálním vysoušecím stroji, který byl vytápěn ohromnou pecí na uhlí. Tato sušička byla schopná usušit půl tuny ovoce za třicet hodin. Většina z tohoto ovoce byla prodána. Její sady byly uvedeny na začátku adresáře pěstitelů ovoce v San Jose City.

Badatelská činnost a příběhy
V průběhu let se v domě vystřídala spousta lidí, jak správců, tak studentů psychických jevů. Brent Miller a jeho manželka pracovali v domě jako správci od roku 1973 do roku 1981. Během jejich působnosti měli několik drobných nevysvětlitelných incidentů. Bylo to např. jasně slyšitelné dýchání kohosi v prázdné místnosti, kroky v ložnici kde Sarah zemřela. Různé zvuky padajících předmětů, které pan Miller v noci slýchával, ale nikdy nenašel jejich příčinu. Další zkušenost s nadpřirozenem měl, když v průběhu jednoho Silvestra jeho přítel novým fotoaparátem vyfotil dům. Po vyvolání na jedné z fotografií byly zachyceny zvláštní světla a strašidelná postava muže v jakési kombinéze. Na zbytku filmu nebylo již nic zajímavého.

Ve Winchester House někteří citlivější lidé dočasně ztratili zrak, cítili v určitých místech ledové mrazení, nebo viděli samovolně se hýbat kliky.
Pět výzkumníku z The Nirvana Foundation, výzkumný ústav pro psychické jevy, strávilo noc v domě. Na magnetofonu zde zachytili varhanní zvuky a po domě viděla celá skupina pohybující se světla. Dvě členky skupiny viděly velké červeně zářící koule v ložnici Sarah a v jedné místnosti celou skupinu pozorovali dvě zjevení, muž a žena, kteří byli oblečeni ve stylu doby Winchester, mohli to být tedy její zaměstnanci?
Na Halloween roku 1975 Jeanne Borgen, jedna z předních kalifornských psychických vyšetřovatelů, řídila půlnoční seanci v ložnici kde Sarah zemřela. Výsledky seance uvedl Alvin T. Guthertz v časopise Duchovní svět:
„ Najednou to vypadalo jako kdyby tvář pí. Borgen zestárla – její vlasy se zdály šedé a na jejím čele se objevily hluboké vrásky. Cítila ohromující bolest a nebyla schopna chůze. Vypadalo to jako kdyby měla infarkt, poté začala padat a vykřikla: Pomozte mi. Někdo mě odsud dostaňte!“ Krátce nato se Jeanne Borgen „probudila“. Její dech byl normální a to co se zdálo být bolestí, bylo pryč. „ Byla to silná žena, velmi silná .. Cítil jsem obrovské nahromadění energie.“

Bylo již nahlášeno mnoho zvláštních událostí které se ve Winchester House děly a dějí. Zaměstnanci a návštěvníci domu zde mívají neobvyklá setkání a zážitky. Jsou zde slyšet kroky, bouchání dveří, tajemné hlasy, okna která se zavírají tak silně, až se v nich rozbíjí skla, podivná pohybující se světla, chladná místa atd.
Je zřejmé, že toto všechno jsou standardní zprávy o strašidelném domě …….. ale nejsou tyto zprávy jen zbožným přáním?
Ať už je brán Winchester House jako opravdu strašidelný dům, nebo jen jako podivný kousek architektury, je určitě jeden z nejzajímavějších domů v Americe.

Dnes je dům považován za historický orientační bod Kalifornie a je registrován u National Park Service jako „velké, podivné obydlí s neznámým počtem pokojů“.
Je to extravagantní viktoriánské bludiště, matoucí a strašidelně výstřední.
Po tom všem by se dalo říci, že dům je ještě stále obydlen duchy, kteří přišli na pozvání Sarah Winchester. Otázkou však je, zda je toto místo opravdu strašidelné? Nejednalo se pouze o produkt výstřední ženské mysli, která měla k dispozici až příliš mnoho bohatství? Nebo snad vše bylo výsledkem pohnutí její mysli z úmrtí dcery a manžela?

Tento článek je výtah z knihy Hrobka Ježíšovy rodiny, autoři Simcha Jacobovici a Charles Pellegriono.

V roce 1980 vrcholil příliv turistů, přistěhovalců, i výstavba na jeruzalémských kopcích, tím stavební firmy náhodně objevovaly po celém Izraeli nová archeologická naleziště.
Dne 28.3.1980 buldozery narazily na zvláštní hrobku.

Ta byla zařazena do katalogu izraelského Úřadu starověkých památek pod číslem IAA80/500-509.
Na průzkumu hrobky se podíleli archeologové: Eliot Braun, Josef Gate, Amos Kloner a student archeologie Šimon Gibbon.
Hrobku začali prohledávat až za úsvitu třetího dne po objevení hrobky 30.3.1980.
Nad vstupem vedoucím do chodby byl umístěn symbol – reliéfní skulptura – záměrně vyřezané obrácené V nebo Y. Byla široká více než metr a v jejím středu byl umístěn výrazný kruh. Jinak řečeno kruh ve velké krokvi. Archeolog Šimon ve své pozdější terénní zprávě poznamenal, že pyramidě se podobající krokev měla nahoře jakýsi „komínek“. Na jiných nalezených hrobkách žádný takovýto symbol nebyl.
V hrobce se za léta vytvořil po kolena vysoký nános zemědělské půdy, tzv. terra rossa.

Archeologové zde nalezli 6 pohřebních výklenků (tzv. v hebrejštině kochim a v latině loculi) vytesaných ve třech ze čtyř zdí komory. Ve výklencích napočítali celkem 10 schránek na kosti.
Hrobka byla vytesána s precizními detaily, musela patřit významným lidem.
Zvláštní obdiv měly dvě obloukovité „arcosolie“ neboli základní pohřební police vytesány do severní a západní zdi.
Úkolem archeologů bylo vynosit všechny schránky ven, zdokumentovat hrobku a nechat jí zahrnout nebo zničit staviteli.
Další zajímavostí byly na zemi umístěné tři lebky v přední komoře, které nepatřili „obyvatelům“ hrobky. Rozhodně tam nebyli pohřbeni podle židovských pohřebních zvyklostí prvního století. Dle rozmístění třech lebek v předsíni lze usoudit, že by se mohlo jednat o jakýsi obřad. Byly tam opravdu jen lebky, žádné kosti. Tvořili jakýsi rovnoramenný trojúhelník, jehož základna byla orientována směrem k jeruzalémské chrámové hoře.
Vysvětlením lebek v hrobce můžeme nalézt u templářů. U templářů je totiž jedna věc zajímavá: jedno z nejzajímavějších obvinění církve proti templářům bylo, že rytíři uctívají lidskou lebku. A také že tato lebka je údajně spjata s Ježíšovou rodinou. Říkalo se také, že templáři provádějí tajný obřad, při němž je zasvěcovaný povinen obejít po obvodu trojúhelníku a kruhu lebku a zkřížené hnáty. A to, že bohatství získali dík objevení posvátných jeruzalémských relikvií, které jim po jistý čas poskytovaly jakousi tajnou moc nad Vatikánem. Je tedy možné, že se hrobka stala na krátký čas svatyní templářských rituálů? Možná si templáři odnesli sebou do Evropy i symbol na průčelí, vysvětlovalo by to zavedení pyramidy a vševidoucího oka.

Schránky:
A nyní konkrétnější popis schránek nalezených v hrobce.
20% jeruzalémských schránek má na sobě nápisy. A i tyto nalezené je měly a velice zajímavé.

1) Schránka 80/500 – nese nápis Mariamnu e Mara (Mara Mariamné, řecká verze Miriam) a to napsáno řecky. Schránka byla větší než ostatní, velká skoro 70cm a byla celá ozdobená růžicemi. V prosinci 2005 zjistila specialistka na nápisy Tal Ilanová, že část nápisu Mara (Marie) může znamenat zároveň „mistr“ a „pán“. Před slovem Mara byl řecký symbol znamenající „známá také jako“.
Při snaze spojit Marii Magdalskou s nalezenou Mariamné zavedlo Simchu k práci Francoise Bovona, novozákonního znalce z Harvardovy univerzity. Jednalo se o starobylý rukopis napsaný v řečtině. Na první straně stál titul „Skutky Filipovy“ (podrobnější info níže). V tomto textu byla Marie Magdalská apoštol, kázala a křtila a konala léčivé zázraky. Tato Marie byla hodně odlišná od Magdalény církevního učení a vůbec to nebyla „padlá žena“. Podle apoštola Filipa, který se označuje za Mariina bratra, není známa jako Magdalena, žena z Magdaly. Lépe je známa pod přijatým jménem, stejným jako to, které je napsáno na boku schránky: Mariamné.
Na schránce bylo řecky napsáno Mariamnu, tj. Mariamny, se zdobným přídavkem či ocáskem na konci. „Nu“ byla zdrobnělina známějšího Mariamné, což je zase řecká verze jména Miriam, tj. Marie. Druhou část nápisu tvořila řecká verze aramejského slova značícího „pán“ či „mistr“. Celý nápis bylo možné přečíst jako  Mariamny, zvané také Pán/mistr.
Profesor Tabor poukázal na to, že stejná gramatická vazba odhaluje, že genitiv se tu vztahuje na samotnou schránku a že nápis lze proto číst jako (toto je schránka) Mariamny zvané jako Mistr. Tento nápis nám nabízí ojedinělou situaci: žádný jiný nápis, jako je tento, prostě neexistuje. Na této schránce jsou vedle sebe vytesána dvě V (bez odpovídající kamenické značky na víku).
Řecká ortodoxní církev oslavuje dodnes Marii Magdalskou, které říkají Mariamné, každého 22.7. Uctívají ji jako nositelku svaté myrhy a rovnou apoštolům.

2) Schránka 80/501 – byla hladce vyleštěná, zdobená vyřezanými růžicemi ve vyřezaných rámech, její nápis byl v hebrejštině vyrytý s větší pečlivostí než ostatní a nese jméno Yehuda Bar Yeshua (Jehuda Bar Ješua = Juda, syn Ježíže). Je domněnka proč je v evangeliích Juda jako bratr Ježíše a ne syn, jako na osuáriu (více info níže). Je totiž možné, že pro bezpečnost syna jej Ježíš vydával za svého mladšího bratra. Bylo dáno, že když římané zabili otce, následoval i syn. Děti uchazeče o trůn byly odsouzeny k smrti, ale sourozenci někdy směli zůstat naživu.

3) Schránka 80/502 – nese hebrejsky psáno Matia (Matouš). Za předpokladu, že genealogie uvedená v Lukášovi 3 popisuje rodokmen Ježíšovy matky Marie, jak věří mnoho badatelů, bylo jméno Matouš v její rodině běžné. James Tabor uvádí: Matouš bylo kněžské jméno a Marie měla skrze příbuzenský vztah s Alžbětou, matkou Jana Křtitele, kněžské příbuzenstvo. Také Mariin dědeček se jmenoval Matouš, takže je docela možné, že v rodinné hrobce mohl být pohřben např. vlastní bratranec nazvaný po dědovi Matouš. Na této schránce se nacházejí také podivné znaky. Na vnitřní stěnu nádoby kdosi napsal cosi, co vypadá jako spěšně načmáraná písmena hebrejské abecedy: malé „mam“ (m), malé „tav“ (t) a malé „jhe“ (a). Tyto symboly zůstávají nesrozumitelné. Je však také možné je číst jako „Matja“ – Matouš. Možná že jde o poznámku, kterou si kameník udělal pro sebe předtím, než vytesal formálnější nápis zvenčí.

4) Schránka 80/503 – nese nápis Yeshua Bar Josef ( Ješua Bar Josef  = Ježíš, syn Josefa). Na schránce předchází před slovy Ježíš, syn Josefa velký kříž se základnou přesně připojenou k základně prvního tahu slova Ježíš. Kříž je vyšší než jméno a nakloněný k pravé straně nápisu v úhlu příznačně připomínajícím středověké církevní zobrazování Ježíše, který si nese svůj vlastní nástroj umučení a pokoření. Hloubka a šířka značky je totožná s tahy každého písmene nápisu, což naznačuje, že kříž i slova byly vyryty stejným rydlem, stejnou rukou a ve stejnou dobu. Další anomálií na této schránce je, že na víku se nachází ještě vyryté V nebo krokev a hluboko vyrytá šesticípá hvězda (s jedním paprskem vychýleným do sotva rozpoznatelného V). Ať už kříž, hvězda a V znamenaly cokoliv, nemají v oblasti kamenických značek žádnou obdobu.

5) Schránka 80/504 – Yosa nebo Yose (Josa či Jose – zkratka Josef). S tímto jménem byl nejdříve problém, až poté se objasnilo, že Josa je zdrobnělina Josefa. Josa je jediný, který se kdy našel. A ke všemu je Josa znám z Markova evangelia. Josa či v řečtině Joses je výslovně uveden jako jeden z Ježíšových čtyř bratří. Tato přezdívka byla ojedinělá a nevyskytuje se na žádné jiné kostní schránce a přitom se dochovala i v anglickém překladu Nového zákona.

6) Schránka 80/505 – na sobě nese jméno Maria (Marie) hebrejskými písmeny, ale napsané tak, jak se vyslovuje latinsky. To bylo neobvyklé z důvodu, že do dnešního dne nese z tisíců schránek pouze osm dalších jméno Marie v hebrejštině.

7) Schránka 80/506 – utrpěla v zemi výrazným minerálním odpařováním velké škody a s výjimkou velkého znaku podobného kříži na jedné straně, byly všechny rýhy v drolivém vápenci nečitelné. Tento kříž dominuje celé jedné straně a je větší, než u jakékoli kamenické značky můžeme oprávněně očekávat.

8,9) Schránky 80/507-508 – byly také poškozeny a bez nápisu

10) Schránka 80/509 se měla později stát sama o sobě záhadou: zmizela, než ji mohli vyfotografovat, nebo řádně prozkoumat co do insignií, výzdoby nebo napsaných jmen, ale ne dříve, než byla katalogizována.
Harshel Shanksem našel v Izraeli schránku s nápisem Jakub, syn Josefa, bratr Ježíše na trhu se starožitnostmi bez jakékoli zdokumentované minulosti. Nápis Jakubovy schránky byl v podezření, že jeho část je padělána – konkrétně část bratr Ježíše, ale Geologický průzkum Izraele (IGS) a světové proslulý, bývalý kněz André Lemure z francouzské Sorbonny ji ověřili a prohlásili za pravou. Avšak IÚSP i přes veškeré testy které potvrzovaly pravost Jakubovi schránky tvrdilo, že nápis je padělaný. Z jistého hlediska to tak vypadalo, ale nejednalo se o padělek, ale pouze o vyčištění schránky, které zapříčinilo poškození ze kterého usuzovali, že je to padělek. K tomuto poznatku o čištění došlo v roce 2002. V roce 2006 dr. Wolfgang Krumbein, profesor oldenburské univerzity v Německu a jeden z předních světových odborníků na geochemii, geomikrobiologii a kamennou patinu, provedl svůj vlastní průzkum mikrovzorků patiny z nitra písmen první a poslední části nápisu „Jakub, syn Josefa, bratr Ježíše“ a dospěl k závěru, že muselo uplynout 50-100let (a pravděpodobněji celá staletí) než se vytvořilo specifické složení patiny a tudíž nápis zcela jistě není podvrh. Mohla být tato schránka onou zmizelou IAA 80/509 z Talpiotské hrobky?

Velkou zajímavostí je, že šest z deseti schránek nesly lidská jména. Je to výjimečně vysoké procento ve srovnání s ostatními hrobkami.

Symboly:
Jak jsem již uvedla, na schránkách se nacházejí různé symboly. Mezi zajímavější patří kříž. Faktem totiž je, že rané ježíšovské hnutí nepřevzalo nástroj umučení jako náboženský symbol. Bylo by to, jako kdyby my jsme měli za symbol např. elektrické křeslo. I přesto to neznamená, že rané ježíšovské hnutí nemohlo používat křížový symbol jako náboženský. Nereprezentoval pro ně nástroj umučení, na který byl přibit Ježíš. Křížové symboly předcházely pravděpodobně konstantinský kříž a teprve později byly proměněny v symboly kříže, jak je známe dnes.
Dalším zajímavým symbolem byl symbol umístěný nad vchodem do hrobky (viz text výše). Takovéto podobné symboly zdobí zednářské temply, jedná se o kružítko ve tvaru krokve, uzavírající kulaté písmeno G ve tvaru kruhu. Další podobný symbol pojatý jako úplná pyramida (nebo trojúhelník) uzavírající vševidoucí Boží oko, lze dnes nalézt na kostelech a zednářských templech po celém světě – od moderních barevných oken v Chrámu zvěstování v Nazaretě přes starověké malby v klášteře Svatého kříže v Jeruzalémě a přece nikdo neví, co tento symbol znamená. Faktem je, že krokev a kruh se objevily v celé Evropě najednou, jakoby spontánně, po první křížové výpravě. Onen symbol jakoby začal žít svým vlastním životem a nejčastěji byl spojován s heretickými skupinami, jako byli templáři a později svobodní zednáři.

Jistě každého napadne falzifikace kostních schránek, ale to by bylo zbytečné. Schránky si může koupit kdokoliv v každém jeruzalémském starožitnictví za pouhých 5 dolarů. Lidé je používají i třeba jako květináče.

6. dubna 1980 byla tzv. Talpiotská hrobka prázdná. Krátce nato náboženské úřady uzavřely složku hrobky IAA80/500-509 a velmi brzy byla hrobka zapečetěna ochranným ocelovým pouzdrem pokrytým vrstvou betonu.
Archeologové pořídili pouze 1 fotografický snímek a to se symbolem nad vchodem, ostatní fotografie prý byly tak podexponované, že byly nepublikovatelné. Jediné jiné foto pořídila jistá Rivka Maozová, která na hrobku upozornila.
Tím vše skončilo a archeologové po šestnácti letech pro BBC vše podivné vyvrátili a popřeli jakoukoli spojitost s Ježíšem.
Jak jsem se již výše zmiňovala, hrobka nebyla zničena, jen zapečetěna a po dlouhých letech jí bylo načase znovu nalézt, řádně prozkoumat a zdokumentovat.
V roce 2005 Simcha znovu našel Ježíšovu hrobku, byla zasypána mezi činžáky. Než v roce 1980 hrobku uzavřeli, IÚSP z ní udělal genizu. To je místo, kam se „pohřbívají“ poškozené svaté texty, jako knihy motliteb a bible. Podle židovského zákona se nesmí vyhodit, je třeba je pohřbít jako lidské bytosti. Takže když Simcha vstoupil do hrobky, byla plná těchto rozpadlých textů.
Simcha a jeho tým odebrali veškeré vzorky z osuárií, které byli umístěny ve skladu IÚSP a z Ježíšovi hrobky.
Zajímavostí v hrobce bylo, že strop byl totálně  promáčený a i přes veškeré budovatelské práce a zemětřesení vydržel a nespadl.

DNA
Vzorky z hrobky a osuárií byly testovány ve specializované univerzitě (Thunder Bay v Ontariu, Lakeheadská univerzita), která vlastní jednu z pěti nejlepších laboratoří pro paleo-DNA na světě.
Paleo-DNA laboratoře se specializují na získávání DNA z lidských pozůstatků, na které si běžná laboratoř netroufá.
Cílem bylo dokázat rozdílné DNA u Ježíše a Mariamné, jelikož lidé pohřbeni ve stejné hrobce bývali spřízněny buď pokrevně, nebo sňatkem! Bohužel jejich ostatky byly hodně poškozené a tak v laboratoři mohli odebrat a porovnat pouze mitochondriální DNA, což je ovšem DNA zděděná po matce, z matky na dítě. Znamená to, že mohli identifikovat mateřský příbuzenský vztah. Tj., že můžeme klást pouze tyto otázky: Jsou tito dva jedinci matka a dítě? Jsou to bratr a sestra? Nebo jde o dva nepříbuzné jedince?
Výsledky ukazovaly konkrétní báze kyseliny nukleové: adenin (A), cytosin (C), guanin (G) a thymin (T)
Schránka 80/503 – Ježíš – ukazatel 140:  CTACCC
Schránka 80/500 – Mariamné – ukazatel 140: ACCTAG
Schránka 80/503 – Ježíš – ukazatel 120:  CCAGTAGGAT
Schránka 80/500 – Mariamné – ukazatel 120: ACCCACTAGG
Schránka 80/503 – Ježíš – ukazatel 130: ATCAACAAAC
Schránka 80/500 – Mariamné – ukazatel 130: ATACCAACAA
Jak je vidět, rozdíly ve výsledcích jsou. Toto vše tedy znamená, že tento muž a tato žena neměli stejnou matku, nemůže to být matka a dítě a nemůže to být ani bratr a sestra ze společné matky. A protože tyto vzorky pocházejí ze stejné hrobky a předpokládáme, že jde o rodinnou hrobku a pokud jsou tito dva jedinci nespřízněni, jde nejpravděpodobněji o manželku a manžela.

Další testy začal v roce 2006 provádět Bob Genna, ředitel kriminalistické laboratoře suffolského okresu v New Yorku. Testy prováděl pomocí elektronového mikroskopu, kde zkoumal jednotlivé vzorky patiny, jak z hrobky, tak i z osuárií. Testy byly zaměřené na to, zda mají skutečně stejné výsledky a jsou opravdu z jedné hrobky. Přibyla k nim i Jakubova schránka, kterou považovali za ztracenou desátou schránku z Ježíšovi hrobky.
Pomocí testů se zjistilo, že skutečně všechny schránky, včetně Jakubovy, pocházejí z talpiotské hrobky. A dále také prokázali (jako již jiné testy předtím), že nápis na Jakubově schránce nebyl zfalšovaný, ale že rozdíly v testech způsobilo opravdu čištění saponátem.
Aby definitivně potvrdili, že Jakubova a ostatní schránky skutečně pocházejí z talpiotské hrobky, odebrali vzorky patiny ještě ze dvou nejpodobnějších hrobek. Potřebovali tím vyloučit, že žádná hrobka nemá stejné „otisky prstů patiny“. A testy prokázaly, že každá je jiná a není mezi nimi žádná shoda.
V kombinaci s newyorskými údaji o patině zjistila Krumbeinova analýza povlaku patiny nacházející se uvnitř klíčových písmen „Jakubova“ nápisu, mimo veškerou pochybnost, že kostní schránky s nápisy „Jakub“ a „Ježíš“ byli kdysi po tisíciletí uloženy společně v téže hrobce.

V témže roce, v květnu se k týmu přidal soudní znalec Clyde Wells, odborník na vlákna. U osuária Mariamné vypadaly vlákna starobyle, hluboce prosycené zeminou. Vypadala jako nějaký druh lnu smíšený zřejmě s vlákny buničiny na bázi papíru.
Pak přišla na řadu vlákna z Ježíšova osuária, byla jiná než u Mariamné. Zde to nebyla bavlna ani len. Ani to neodpovídalo žádnému jinému materiálu, dnes používanému v kterékoli tkanině na světe. Vypadalo to jako vlákna rozdrcená na kaši a pak utkaná (nebo vylisovaná). Pravděpodobně to ve své době byl ten nejprostší a nejlevnější materiál (část pohřebního rubáše).

Statistika
A nyní pár čísel pro lepší přehled výjimečnosti jmen na schránkách.
Jméno Ježíš se na všech nalezených schránkách objevilo pouze šestkrát. Za sto let archeologie se nalezly jen dva nápisy zmiňující se o Ježíši, synovi Josefa. Poprvé se schránka se jménem Ježíš, syn Josefa našla v roce 1926. Nález byl oficiálně ohlášen až 6.1.1931 na konferenci v Berlíně. Bylo na ní několik pozoruhodných věcí:
1) člověkem, který identifikoval nápis, byl profesor Eleazar Sukenik z Hebrejské univerzity, archeolog, který byl později v roce 1948 zodpověděný za objevení svitků od Mrtvého moře
2) dochovala se úplná kostní schránka kromě víka. Dodnes je vystavena v Izraelském muzeu, ne jako jedinečný nález, ale jako ilustrace toho, jak běžná byla jména jako Ježíš a Josef v Judsku prvního století
3) další zajímavostí byla přezdívka napsaná na její boční straně: „Ješu“ čili Ježíš
V hebrejštině neexistoval žádný ekvivalent pro „Ježíše“. Vlastní jméno zní Ješua nebo Jošua. Ježíš mohl být znám i pod starověkým ekvivalentem Još. A zde na schránce byly obě verze – Ješua i Ješu.
Sukenik na doporučení svých kolegů nakonec ustoupil od tvrzení, že se jedná skutečně o Ježíšovi pozůstatky. Její původ nebyl a není znám, jelikož schránka byla nalezena ve sklepeních Rocekefellerova muzea. Veškeré souvislosti se ztratily.

Odhaduje se, že za celé období používání kostních schránek nesl jméno Ježíš každý první muž ze 79.
Jméno Marie nesla každá první žena z 24.
Jméno Mariamné známe také jako Mara nesla pouze jedna žena ze 193.
Pokud vynásobíme 79x24x193 vyjde nám statistika, že šance aby se sešly všechny tyto jména v jedné hrobce je 1:365928. Jinak řečeno: protože v Jeruzalémě žilo v období používání kostních schránek nanejvýš 80tis. osob mužského pohlaví, bylo by zapotřebí čtyř takových Jeruzalémů, aby se v nich našel jiný Ježíš, jehož ostatky byly uloženy v hrobce s příbuznými s touto kombinací jmen.
Jméno Josef nesl každý první muž ze 7.
Když vynásobíme 365928×7, zjistíme tedy, že šance kumulace těchto jmen v jedné hrobce je 1 : 2,5mil.

Starověký Izrael měl méně obyvatel než dnešní Brooklyn (2,5mil). A nejen to, z malého počtu lidí bydlících v oné době v Jeruzalémě si jenom malý zlomek mohl dovolit, nebo toužil být pohřben do hrobky a uložen do kostní schránky. Tím pádem není zas až tak bláznivý nápad spojit nějaký nápis na některé schránce s historickým Ježíšem. Také nás nepřekvapuje, že v Egyptě v Údolí králů byli nalezeni faraóni které známe z dějin, protože jen elita si mohla dovolit mumifikaci, proto by pro nás nemělo být žádné velké překvapení, když najdeme kosti Ježíšových stoupenců.
Neexistovalo prostě příliš mnoho lidí, kteří v oné době podporovali druhotný pohřeb. A z historického hlediska byla tou nejslavnější rodinou pěstující v 1. století druhotné pohřby a žijící v Jeruzalémě rodina Ježíše.

Na otázku, zda by lidi překvapilo a odvrátilo od jejich víry kdyby DNA prokázalo, že se jedná skutečně o Ježíše, jistý otec Fernando sdělil: List sv. Pavla korintským praví o vzkříšení. Tj., že vzkříšené tělo Kristovo (jak to chápe apoštol Pavel) je duchovní, nemateriální. Ono fyzické tělo zahynulo a pokud by byly kterékoli jeho části nalezeny a identifikovány, nijak by to neovlivnilo realitu jeho vzkříšení.

Nejprostší schránka, nejprostší rubáš. Vše splynulo se vším kanonickým i nekanonickým, co jsme kdy četli o Ježíšově filozofii a o jeho ponaučení, že člověk má cestovat životem nalehko. Jestliže je 80/503 skutečně kostní schránou Ježíše Nazaretského, pak on i ti, kdo ho pohřbili, prováděli v praxi co kázal.

A nás závěr pár všeobecných informací.
Rodina Ježíšova
Proč se ale žádná evangelia nezmiňují o manželce a synovi Ježíše Krista? Zřejmě proto, že je jako svou rodinu nepředstavoval. Ježíš, jeho rodina a jeho následovníci si byli vědomi toho, že žijí v římské společnosti a že Římané zabíjejí všechny uchazeče o královský trůn na územích jež ovládají, ale sourozence nechávají často naživu, proto se zřejmě žádné evangelium o Marii a Judovi nezmiňují jako o přímé rodině, nebo zmiňují, ale šifrovaně.
Je možné, že Judu představoval jako svého bratra a Marii jako „druha“ nebo „milovaného“ přítele.
V křesťanské tradici figuruje Ježíšův bratr Juda jako Svatý Juda, jeden z apoštolů. Jiný apoštol tu vystupuje jako Juda Tomáš Didymos. O koho se jednalo? Didymos bylo slovo, ne jméno, doslova to byl řecký výraz pro „dvojče“. Tomáš v hebrejštině jako jméno neexistovalo. Tomáš v hebrejštině T´om znamená také dvojče. Toto jméno tedy silně naznačuje, že Juda a Tomáš byli ve skutečnosti jedna a tatáž osoba.
V Tomášově evangeliu se říká: Ježíš Tomášovi: „V den, kdy jsi byl jedním, stal si se dvěma“. Zdá se, že přesně to se stalo s Judou. Stal se jak Tomášem, tak i Judou. Ve výroku 13 píše Juda Tomáš o tajemstvích uchovávaných mezi ním a Ježíšem a navždy skrytých před apoštoly, kteří se ho vyptávají co mu Ježíš zjevil, on odpovídá: „Jestliže Vám povím jen jednu z věcí, které mi řekl, vezmete kameny a budete je na mne házet a z těch kamenů vyjde oheň a spálí vás“. Je tedy možné, že se jednalo o tajemství jejich skutečného vztahu otce a syna?
Marie Magdalská byla podle gnostických evangelií „Ježíšova družka“. Stejně jako v evangeliích schválených církví. Je to i v těchto textech Marie Magdalská, komu se Ježíš zjeví po svém vzkříšení jako prvnímu člověku.
V gnostickém evangeliu se Marii Ježíš zjeví rok a půl po svém ukřižování a svěří jí závěrečné zjevení o budoucím světě.
Marie Magdalská je identifikována v Mariině evangeliu také jako žena, kterou „spasitel miloval víc než ostatní ženy“, „spasitel ji jistě poznal velice dobře“. V biblickém světě mělo slovo „poznal“ velmi speciální a intimní význam: „poznal člověk svou ženu a ta otěhotněla a porodila Kaina“ a „i poznal Kain svou ženu, ta otěhotněla a porodila Epocha“. Byla tedy podle všeho Marie Magdalská skutečně manželka Ježíše?

Skutky Filipovy
Jsou apokryfní novozákonní text z oficiálního kánonu. V roce 1976 získali badatelé Francois Bovon a Bertrand Bouvier povolení prozkoumat obsah knihovny kláštera Xenofonthos na hoře Athosu. Tam objevili zázračně dochovanou, skoro úplnou kopii Skutků Filipových ze 14. století, přepsanou z textů snad o tisíc roků starších. V červnu 2000 vydali Bovon a Bouvier první francouzský překlad Skutků Filipových z hory Athosu spolu s identifikací Marie Magdalské jako Mariamné, sestry apoštola Filipa. Tento text nám nabízí mnohem úplnější popis Marie Magdalské než Evangelia. Marie je zde silná postava, totožná s obrazem jak nám jej nabízí jiný středověký text, gnostické Tomášovo evangelium. Zdá se, že podle těchto textů Ježíš zplnomocňoval ženy. Tahle sestra apoštola Filipa, když se s ní setkáváme poprvé, už je velice silná, věrná a blízká Pánu.
A v celém textu je zrovna tak výslovně řečeno, že tato Filipova sestra má dokonce titul apoštol (aramejsky Mara). Tahle Marie je jasně rovna ostatním apoštolům a dle textu je ještě osvícenější než Filip. Dalším zajímavým aspektem je, že tato Marie se objevuje už zcela zformována jako vůdčí církevní postata, bez jakékoli zmínky o jejím předchozím životě.
Prvořadým poselstvím je, že se na ni pohlíží pozitivně jako na křesťanského misionáře a dělá vše co dělají mužští misionáři, káže, provádí křty, uzdravuje a dělá zázraky.
Ježíš dává ve skutcích Mariamné poslední ponaučení: „A ty změň svůj ženský vzhled“. Nemyslí tím šat, je tu mystičtější smysl – poselství a to, že na mužské nebo ženské tělo je třeba pohlížet jenom jako na vnější slupku, která odívá ducha.
Zdá se, že Skutky Filipovy jsou oknem do víry raného křesťanství a že osvětlují význam nápisů na kostních schránkách IÚSP 80/500-509.
V tomto textu putuje Mariamnina skupina Sýrií na sever do řecky hovořícího světa. A tato apoštolka je doložena ve starověkém křesťanství v řecké podobě Marie Magdalské a tady, v původní řečtině, čteme samozřejmě totéž jméno. Nelze tuto Marii zaměnit za matku Ježíše, jelikož první Marie je nazývána Mariamné, o druhé Marii je ve Skutcích Filipových také zmínka, ale jen jednou, když se hovoří o Ježíšově narození a ta je tu nazvána Marie.
Podle textu se Marie vrátila nakonec zpět domů do Izraele, k řece Jordánu, ne někam na jih Francie, jak převažují tradice.

Obraz
Každý zná Leonardův obraz Poslední večeře Páně, ten je nejznámější a zajímavý, existuje však ještě zajímavější, leč bohužel ne tak známý. Jedná se o obraz Leonardova méně známého žáka Pontorma nazvaný Večeře v Emasu. Je to také večeře, ale z určitého pohledu lze říci, že „lepší večeře“. Tato večeře se totiž konala až po ukřižování Ježíše. V Lukášově evangeliu stojí: „Kráčeli dva z těch, kdo byli svědky toho, že hrobka je prázdná, směrem k Emasu a diskutovali o tom, co se stalo, když se k nim připojil sám Ježíš. Muži ho z nějakého důvodu nepoznali. Ježíš šel s nimi, hovořil o písmu a proroctví, stále ještě nepoznán a oni ho pozvali, aby zůstal na večeři v Emasu. A potom, když se projevil jako hmatatelný tvor, který láme chleba a jí ho, nechal se Ježíš najednou poznat: Tu se jim otevřely oči a poznali ho, ale on zmizel jejich zrakům.“ To je večeře zachycená Pontormem. Na obrazu Ježíš láme chléb a má svatozář nad hlavou, nepřirozený je však zářící tvar svatozáře. Je to trojúhelník s vševidoucím okem uprostřed. Jestli Pontormo nevěděl něco o hrobce Ježíšovy rodiny a symbolu na její fasádě, jak mohlo toto poznání cestovat z Jeruzaléma do Florencie přes propast 15. století a být zakódováno v jeho obraze? Možnou odpovědí jsou templáři (viz znak na zednářských templech).

Historie a vysvětlení pohřbívání a používání hrobek
Podle starodávných židovských zákonů, jež platí dodnes, bylo třeba vložit tělo zemřelého do půdy ještě před západem slunce.
Na většině míst v Jeruzalémě leželo skalní podloží pouhých pár decimetrů pod povrchem země. Proto se pro nebožtíky vytvářely rodinné hrobky vytesané do skály, ty odpovídaly požadavku „do půdy“. Hrobky se nacházely hned za městskými hradbami. Hrobka se zpravidla skládala ze dvou komor. Ve vnější komoře pomazali tělo parfémy, kořením a olejem a potom zabalili do plátna. Tělo v rubáši bylo zpravidla ponecháno ve vnější komoře po celý rok, aby se rozpadlo a poté se kosti sebraly z rubáše do malé vápencové kostní schránky (osuárium) a byly přemístěny do druhé místnosti, do malého výklenku. Někdy bylo na vnější stranu kostní schránky napsáno jméno zemřelého.
Hrobky bývaly zapečetěny přivalením velkého kamene před vchod.

Mnoho otázek, mnoho informací, mnoho tajemství, ale stoprocentní skutečnost stále uniká, nebo jí jen přehlížíme a ignorujeme ………?