Společnost pro výzkum paranormálních jevů

- památka všech věrných zemřelých či lidově dušičky (latinsky – commemoratione omnium fidelium defunctorum)
- připadá na 2.listopadu (slaví se den po slavnosti Všech svatých 1.listopadu), je v římskokatolické církvi dnem liturgického roku, kdy se církev modlí za zemřelé
- památka se slaví od 10.století, v Česku bývá dodnes zvykem během tohoto dne či období navštívit hřbitov a rodinný hrob
- modlitba za zemřelé patří k nejstarší křesťanské tradici, vzpomínka na mrtvé je součástí každého slavení eucharistie
- památku věrných zemřelých zavedl roku 998 clunyjský opat Odilo (zemřel 1048), který se takto snažil čelit přetrvávajícím pohanským obřadům. Ve 13.století se tento zvyk rozšířil po celé západní církvi. V Aragonii začali kněží slavit v tento den tři mše za zemřelé, tento zvyk potvrdil papež Benedikt XIV. (1748) a rozšířil pro všechny kněze ve Španělsku, Portugalsku a Latinské Americe. V roce 1915 Benedikt XV. toto dovolení rozšířil pro celou církev
- anglikánská církev slavení této památky zrušila, avšak někde byla památka obnovena v rámci anglokatolického hnutí. Protestantská reformace nebyla ve zrušení takto důsledná: Martinu Lutherovi se její slavení v Sasku za jeho života nepodařilo potlačit

- pojem duše vychází z pochybnosti o schopnostech mozku živého tvora myslet a to obzvláště abstraktně, prožívat a pamatovat si emoce, tvořit projekty nebo umělecká díla. Úskalím tohoto pojmu je okamžik a způsob předpokládaného zrodu duše (inkarnace) a pak přímá souvislost uvedených schopností a paměti se zdravotním stavem mozku a to až do krajností
- existence duše jako nehmotné substance je pokládána za vyloučenou především tím, že by neměla komunikační prostředky na úrovni gigantického počítače s tělesnými orgány, které jsou hmotné a zejména s mnoha miliardami adresných neuronových spojů mozku. Při tom obousměrně a v reálném čase
- za vědomí a osobnost člověka se považuje interakce jeho neuronových spojů v mozku, množství a kvalita těchto spojů, které jsou získávány dědičně a dále vytvářeny zkušenostmi a učením. Nemocí a poškozením centrální nervové soustavy či až smrtí jedince úroveň jeho vědomí klesá až navždy zaniká
- popírání existence duše vychází mimo jiné z předpokladu, že mozek se svými vrozenými a získanými neuronovými spoji je sám lokalitou a pramenem všech neobyčejných projevů živých tvorů. Nehmotná a věčná substance by nemohla vzniknout v procesu dělení hmotných embryonálních buněk v těle matky nebo ve zkumavce (dala by se pak uskutečnit její velkovýroba v laboratoři)
- pro inkarnaci a reinkarnaci by byl duší naopak nedostatek a to v dobách růstu populace podle geometrické řady, kdy je počet živých větší než mrtvých

- tradiční psychologie pohlíží na duši jako na součást ducha a popisuje ji jako synonymum všech pocitů a změn pocitů
- duše má vyjadřovat osobitost či osobnost člověka. V tomto smyslu má být součástí

- filozofické směry, které připouštějí existenci duše, často rozlišují duši (člověka) od jeho ducha
- duše je pak považována za jakýsi životní princip a přisuzuje se všem živým jsoucnům, tj. rostlinám i zvířatům, ač v rozličné kvalitě či stupni (vegetativní duše, animální duše). Duch (spiritus) pak má být podstatou svobodné vůle a abstraktního poznání

- náboženství na duši pohlížejí jako na vyšší součást individua, v níž se může vznítit božská jiskra (např. v gnózi)
- některá náboženství kladou duši do souvislosti se znovuzrozením, vzkříšením, reinkarnací
- lidská duše se v mnoha náboženstvích liší od zvířecí tím, že obsahuje jakýsi božský aspekt
- existují však také náboženství, které existenci duše popírají (buddhismus, svědkové Jehovovi)