Společnost pro výzkum paranormálních jevů

- spolupracovníci Moodyho
- průkopníci výzkumu prožitků z prahu smrti
- jsou přesvědčeni, že výsledky jejich výzkumu jsou z velké části potvrzeny pracemi a statistickými údaji řady dalších odborníků

- vystudoval na Karlově univerzitě v Praze fyziku a chemii, od roku 1967 žije v USA a stal se předním světovým parapsychologem
- zásadně rozlišuje zjevení na nepravá, patologicky podmíněná, a pravá, tedy skutečně paranormální jevy
- k nepravým zjevením počítá iluze, halucinace a chorobné představy. Pravá zjevení jsou skutečné mimosmyslové vjemy, které ovšem mohou být fantazií vnímajícího zkresleny

- žil v letech 1850-1935
- byl dobrý žákem a zajímal se stejně o literaturu jako o vědy. V hodinách rétoriky se rozhodl stát spisovatelem, při studiu filozofie se přeorientoval na psychologii, nakonec se soustředil na vědy lékařské. Ve všech oblastech vynikal
- po několik významných objevech v oblasti fyziologie se stal členem Lékařské akademie a v roce 1913 obdržel Nobelovu cenu za objev anafylaxe a séroterapie (anafylaxe je přecitlivělost nebo onemocnění vzniklé vniknutím cizorodé látky do organismu s prudkou reakcí na další zavedení této látky, byť v minimálním množství. Séroterapie je léčebná metoda zakládající se na použití lidského nebo živočišného krevního séra v boji proti infekcím či nákazám slouží k prevenci)
- Richet se vážně zajímal o parapsychologii, přičemž se na tyto problémy díval z pozice vědce a věnoval se spíše realitě než dohadům
- metapsychiku připojil k obecné biologii, pustil se také do seriózního výzkumu médií. Jeho závratnou kariéru však poznamenal tzv. incident z alžírské vily Carmen. Jednalo se o seance zhmotnění, o nichž napsal, že nejde o podvod. Později byl trik přece jen odhalen a to popularitu Charlese Ricketa poskvrnilo
- zanechal po sobě rozsáhlé dílo – poémy, dramata, romány, historické knihy, práce sociologické, psychologické, filozofické a metafyzické, např. Pojednání o metafyzice, Náš šestý smysl, Budoucnost předtuchy, Velká naděje, Pomoc. Zmíněná díla vycházela postupně v letech 1922 – 1935

- narodil se 29. září 1895 v hrabství de Guniata v Pensylvánii (USA) –zemřel 20.února 1980
- navštěvoval teologickou fakultu, později se zabýval botanikou. Stejně jako jeho žena, Louisa Rhineová, obdržel roku 1925 hodnost bakaláře a doktora věd. Na přírodovědné fakultě university v západní Virginii zaujal místo na katedře rostlinné fyziologie
- spolu s manželkou se věnoval také parapsychologii. Poznali profesora Williama Mac Dougalla a následovali jej na dukejskou univerzitu v Severní Karolíně, kde se Rhine stal vedoucím katedry psychologie. V roce 1927 prováděl systematické série pokusů s telepatií a jasnozřivostí
- na univerzitě byla založena Parapsychologická laboratoř a Rhine se zřekl vedení katedry, jen aby se mohl plně věnovat novému poslání. Vydával časopis parapsychologie a až do roku 1953 byl jedním z jeho ředitelů. 13.června 1953 navštívili manželé pařížský Mezinárodní ústav pro metapsychiku
- jeho práce o telepatii a jasnozřivosti, které uskutečnil pomocí zenerových karet, se do Evropy dostaly prakticky až po 2. světové válce, stejně jako poznatky o vrhání kostek a vlivu myšlení na tento úkon. Vědeckým přístupem přispěl k rozvoji parapsychologie. Neopomíjel žádné odvětví a dokonce se zajímal o posmrtný život
- ve svém díle Dvojí síla ducha napsal: Jakákoli posmrtná existence kterékoli části osobnosti po jakoukoli dobu je pro myšlení a lidský cit natolik závažná, že vědecký objev je vedle toho nicotnou záležitostí. Pomysleme jen, nakolik by se rozšířilo současné chápání vesmíru. Nejde vůbec o to, abychom pozvedli význam hypotézy o posmrtném životě. Dlouhé trvání víry v čistém a neověřeném přesvědčení svědčí o její civilizační potřebnosti i sociálních hodnotách. Tyto hodnoty by se jistě nestaly efektivním, kdyby se neopíraly o ověřené vědecké poznatky

- narodil se roku 1909 v Lotyšsku – zemřel 1974
- spisovatel
- oženil se se svou kolegyní Zentou Maurinovou
- po studiích v Paříži, Madridu, Uppsale a Edinburghu se usadil v Německu
- roku 1964 se seznámil se Švédem Friedrichem Jurgensonem, který rovněž pocházel z východní Evropy. Tento švédský státní občan objevil roku 1954 samotný fenomén magnetofonových hlasů a jako první ho přiblížil široké veřejnosti. Raudiva fascinovala možnost transkomunikace a soustředil se na vlastní výzkumy onoho světa. Zkonstruoval speciální přístroje na zlepšení kontaktu se záhrobím a napsal několik knih o svých zkušenostech
- přitom rozvíjel tezi o antisvětu, který je k našemu světu v následujícím vztahu: Oba světy se navzájem podmiňují a mohou se zastupovat. Raudive zastával stanovisko, že duše zesnulých hledají formou magnetofonových hlasů možnost komunikace s pozemským světem. Jeho knihy Slyšitelné neslyšitelno, Přežijeme smrt? a Zkušenosti s hlasovými fenomény patří už ke klasické literatuře hraničního parapsychologického oboru zkoumajícího paranormální magnetofonové hlasy